U kapel, jakou jsou FORGOTTEN SILENCE si můžete být stoprocentně jisti, že s každým svým dalším počinem připraví posluchačům nejedno překvapení. Stylově nezařaditelní Moravané mají na svém kontě už několik skutečně podařených desek, ale nikdy předtím nebylo čekání na tu další tak netrpělivé jako nyní. O jejím žánrovém zařazením nám už leccos napověděly loňské koncerty, včetně toho velmi vydařeného pražského v rámci Redblack days. Uplynul více než rok a po problémech s přípravou obalu je tedy zde s menší prodlevou dlouho očekávaná „Kro Ni Ka“.

Album tvoří tři předlouhé kompozice, které se rozprostírají na ploše přesahující délku šedesáti minut. Věru dost odvážný plán, k jehož naplnění (rozumějte aby se posluchač nenudil) je kromě instrumentálních dovedností potřeba hlavně řádná dávka invence a schopností stvořit zajímavou hudební koláž, která bude takříkajíc držet pohromadě. Toto se Krustymu a spol. podařilo velice dobře. Trojice skladeb žije svým vlastním životem plným různých metamorfóz, které na sebe navíc i logicky navazují a tvoří tak hudební příběh disponující myšlenkovým poselstvím a soudržnou dějovou strukturou. Úvodní motiv té první s názvem „Brighton (The Streets And The Pier)“ snad až příliš nápadně připomene motiv skladby „The Truth Will Set You Free“ z dílny švédských THE FLOWER KINGS. Nevím, do jaké míry to byl záměr, ale naštěstí se v následujícím průběhu již žádné další výrazné podobnosti s jinými, řekněme v současnosti žánrovými souputníky nekonají. Ne tedy, že by aktuální tvorba FORGOTTEN SILENCE byla kdovíjak originální. V zásadě se jedná o další pohled na letité postupy takzvaného progresivního rocku s velmi aromatickým art rockovým odérem. Tohle samozřejmě prosím nechápat jako výtku. Myslím, že těchto faktů si je vědomá i kapela samotná a „Kro Ni Ku“ lze z určitého úhlu pohledu brát i jako specifickou poctu veličinám tohoto žánru, jejichž největší sláva se datuje k 70-tým létům minulého století.

Retronádech hudby „forgottnů“ je způsoben hlavně hojným zapojením hammodek, jejichž zvuk bude už asi navždy spojen právě s érou sedmdesátých let. Je úplně zbytečné se pouštět do nějakých detailních rozborů jednotlivých kompozic. Všechny tři mají totiž několik společných jmenovatelů, které je myslím popisují dostatečně výstižně. A těmi jsou již uvedené přirozené proplouvání mezi náladami, nenásilné substituce různých hudebních motivů, žádné zbytečné „přikrášlování“ a hlavně prodlužování skladeb prostřednictvím neúčelných a samolibých instrumentálních exhibic a právě naopak, i přes úctyhodnou délku se pro vnímavého a zvídavého posluchače jedná o velice příjemný a zkoumavý poslech. „Kro Ni Ka“ však není pouze instrumentálním albem. Texty, ač jejich přednes se omezuje pouze na poměrně nenápadné deklamování, jsou nedílnou součástí alba, které navíc, pokud se rozhodnete pro zakoupení limitované digipackové edice dostanete v překrásném balení. V tomto případě platí osvědčené rčení, že ta námaha a čekání stály skutečně za to.

Co však alespoň mě trošičku zamrzí a zároveň uznávám, že tohle je hodně subjektivní záležitost a hlavně slovo do vášnivé diskuse, je zvuk nahrávky. Na můj vkus zní poněkud přišlápnutě, plasticky a místy snad i nevýrazně. Hlavně zvuk Medvědovy kytary mi příliš nesedí a rovněž i bicí bych si dokázal představit masivnější. Z mého pohledu je to určitě škoda protože jinak je hudba současných FORGOTTEN SILENCE výborná. Poslouchá se velmi velmi příjemně, dokáže člověka optimisticky naladit a uvést do dobré nálady, je instrumentálně výborně zvládnutá, přesto však s ambicemi oslovit nejen posluchače razící teorii, že hudební kvalita je úměrná počtu not. „Kro Ni Ka“ je totiž především  o radosti z hudby a o požitku z jejího poslechu ...