BLOOD INCANTATION - Absolute Elsewhere
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi neřeknu žádné objevné moudro, když prohlásím, že každá deska amerických zabijáků SLAYER je očekávána s velikou netrpělivostí, což je vzhledem k faktu, že už nás straší více než 20 let a mají velikou zásluhu na zrodu žánru zvaného thrash metal, celkem logické. Nikdy předtím (a myslím, že ani potom) nebyla žádná novinka této legendy očekávaná s takovou dychtivostí jako právě „Divine Intervention“. Zásluhu na tom měl odchod bicmena Davea Lombarda, kterému předcházely neshody se zbytkem kapely. Poslední nahrávkou, na jejíž realizaci se podílel byl fantastický živák „Decade Of Agression“, který já osobně řadím mezi nejlepší metalová koncertní alba vůbec. Dnes už je však, jak jistě dobře víte, v otázce působení Lombarda u SLAYER opět všechno při starém, ale to už je jiná kapitola. Náhradníkem tak samozřejmě nemohl být zvolen žádný zelenáč, nýbrž někdo, kdo už má co to odehráno a kdo má s podobným druhem muziky zkušenosti. Volba Paula Bostapha se nakonec ukázala jako dobrá. Chlapík, který už předtím působil ve známých thrashových bandách TESTAMENT a FORBIDDEN (tuto polozapomenutou Bay Area legendu si na našich stránkách taktéž brzy připomeneme) se nelehké úlohy nakonec zhostil na výbornou.
Hned úvod alba patří jeho škopkům, jakoby nám symbolicky sděloval: „Teď jsem tady já a na Davea rychle zapomeňte!“. Po krátkém, atmosféru navozujícím úvodu se poprvé ozývá Arayův řev předznamenávající tuto více než 35-ti minutovou mozkovou masáž. Zpočátku ve středním tempu odsypávající skladba se postupně zrychlí, aby bylo nad slunce jasné, že staří dobří SLAYER jsou po čtyřech letech zpět a k tomu všemu plni nespoutané agrese. Dál už se pokračuje v pěkném rychlém sledu, bez sebemenší chvilky k vydechnutí. SLAYER vás od prvního okamžiku „Divine Intervention“ chytnou pod krkem a po zbylé minuty s vámi lomcují dokud z vás nevytřesou duši. V době kdy se na scénu drali mladí a energičtí dravci jako například MACHINE HEAD (vzpomínáte na společný ostravský koncert těchto kapel v prosince 1994?), Arrayovi a spol. nezbývalo nic jiného, než nějakým způsobem svůj pomalu ale jistě zkostnatělý styl zásadně oživit. S tímto úkolem se popasovali velice dobře, když klasický thrash metal, který nikterak nezrazují, obohacují o v té době čím dál více populární hardcoreové vlivy a nebojí se ještě více přitlačit na pilu, čehož důkazem je rychlá a nebývale přímočará vypalovačka „Dittohead“, ke které byl pořízen i neméně divoký videoklip. Vrchol pak přichází s titulní „Divine Intervention“. Výtečné a na poměry SLAYER i velmi emotivní skladbě dominuje naléhavý Tomův vokál, jehož intenzita je schopna atakovat posluchačovu centrální nervovou soustavu. Ani v dalších okamžicích však pánové nikterak neslevují z nastolené kvality a až do posledního tónu závěrečné „Mind Control“ servírují ty nejvybranější pochutiny ze své thrashové kuchyně.
„Divine Intervention“ bude asi pro mnohé zaryté fandy starších SLAYER i po letech hůře stravitelným oříškem a v pomyslných žebříčcích alb kapely nebude zabírat zrovna ty nejpřednější pozice, nicméně faktem zůstává, že v době svého vzniku se SLAYER dokázali velice dobře popasovat s čím dál více nastupující žánrovou konkurencí, která měla navíc výhodu ve fanoušky oceňované modernizaci původního thrash metalu. Araya a spol. byli už tehdy považováni za pomalu vymírající druh a za to, jak se tomuto osudu dokázali vzepřít zasluhují maximální respekt. Důkazem je tato skvělá deska, která drtí, ničí, bortí, válcuje… i po letech!
Logický pokračovatel čtyři roky starého "Season In The Abyss". S novým bicmenem a novou chutí dali SLAYER vzniknout vynikající a ve své době nepříliš doceněné nahrávce. Možná jedno z nejsilnějších alb SLAYER.
Tom Araya
- řev, basa
Kerry King
- kytara
Jeff Hanneman
- kytara
Paul Bostaph
- bicí
1. Killing Fields
2. Sex, Murder, Art
3. Fictional Reality
4. Dittohead
[video]
5. Divine Intervention
6. Circle Of Beliefs
7. SS-3
8. Serenity In Murder
9. 213
10. Mind Control
Repentless (2015)
World Painted Blood (2009)
Christ Illusion (2006)
Still Reigning (DVD) (2004)
Soundtrack To The Apocalypse (2003)
War At The Warfield (DVD) (2003)
God Hates Us All (2001)
Diabolus In Musica (1998)
Undisputed Attitude (1996)
Divine Intervention (1994)
Decade of Aggression(Live) (1991)
Season In The Abyss (1990)
South Of Heaven (1988)
Reign In Blood (1986)
Hell Awaits (1985)
Live Undead (Live) (1985)
Haunting The Chapel (EP) (1984)
Show No Mercy (1983)
Datum vydání: Úterý, 27. září 1994
Vydavatel: American Recordings
Stopáž: 36:40
Produkce: Rick Rubin
Bolo to veru tak trochu sklamanie, keď som pred dvanástimi rokmi zhliadol videoklip ku skladbe "Dittohead", ktorý znamenal prvú lastovičku z nového, netrpezlivo očakávaného albumu. Punkový kopanec medzi oči bol pre mňa všetkým možným, len nie logickým pokračovateľom dosky "Seasons In The Abyss". SLAYER sa v prípade tejto dosky rozhliadali v deväťdesiatych rokoch, bolo im jasné, že musia prísť s niečím novým, posunúť svoj hudobný výraz do nových rozmerov.
Podarilo sa, hoci, nebyť fantastickej "213" (číslo izby, v ktorej býval masový vrah Jeffrey Dahmer), neviem, či by som album "Divine Intervention" hodnotil po rokoch až tak pozitívne. Ide vlastne o krok do obdobia, ktoré vyvrcholilo zvukovým holokaustom "God Hates Us All". Spomínaná "Dittohead" ako predzvesť albumu "Undisputed Attitude", výborná Kingova antináboženská búrka "Circle Of Beliefs", "SS-3" ako Hannemanova historická sonda do obdobia českého Protektorátu... vrcholných momentov je viac, aj keď "Divine Intervention" funguje hlavne ako celok.
V dobe tesne po "Seasons In The Abyss" mierne sklamanie, dnes v kontexte ďalších rokov a celej tvorby silný materiál, ktorému zub času neublížil. Skôr naopak.
Okamžik, od kterého to již se SLAYER nikdy nebylo tak slavné, jako kdykoliv dříve před tím. Pamatuji si jak jsem tenkrát čtyři roky čekal na nástupce skvělých alb "South Of Heaven" (88) a "Seasons In The Abyss" (90), která v obou případech posunula výraz této legendy k větší technice a propracovanosti, zatímco Kerry King zásobil svět zaručenými informacemi o nejzběsilejším albu v historii SLAYER. Však se mi také na místo dalšího nebojácného kroku dostalo pouze nedokonalé reminiscence na "Reign In Blood" (86). V tu chvíli jsem však netušil, že to v budoucnu se SLAYER bude několikrát ještě horší. Souhlasím, že "Fictional Reality", "213" a "SS-3" jsou velmi dobré skladby (takové byly i na každém z předchozích alb a bylo jich tam víc), ale to je zde asi tak všechno. Po dvanácti letech album hodnotím stejně jako letošní novinku "Christ Illusion", tedy v rámci diskografie SLAYER jako průměr.
V roce 1994 bych vám řekl akorát tak že vyšli noví SLAYER (!!!) a byl bych s hodnocením hotov. A když tak na to koukám, vlastně ani nevidím důvod proč k tomu dodávat ještě něco jiného. Snad jen letmý pohled do obsahu thrash metalové kroniky, kde se v téhle souvislosti píše: „Kapitola sedmá : Legenda žije /SLAYER – „Divine Intervention“/.“
u man jeden z najslabsich albumov od slayer, ale stale dost dobre na to aby som ho hodnotil ako slaby album, alebo snad priemerny. rozhodne najlepsie pesnicky su 213 a SS-3
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Tady pozor, tohle je vynikající deska. Finové DEVENIAL VERDICT zní jako mix GORGUTS, ULCERATE a REPLICANT. Nadto ale přidávají přístupnější / lidštější (ne však jednodušší) atmo/melodické vsuvky. Příznivci avantgardněji pojatého death metalu musí slavit.
Tři roky staré EP "Schattenfall" potěšilo, novinka "Phantast" naopak přináší jisté vystřízlivění. Němci tentokrát skladatelsky tápou a doručují pouze atmo-blackmetalový standard. A to je málo. Čtyřicet minut dlouhé přešlapování bez výraznějších momentů.
Tenhle bahnem a plísní obalený kostlivec do první doom/death metalové ligy zatím nepatří. Mladí Španělé respektují žánrové atributy, nicméně zatím tak činí dost jednoduchou formou. Deska pokulhává a ztrácí na flow hlavně v doom metalových pasážích.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.