Asi nikoho nepřekvapí, že Scott Stapp, zpěvák dnes již neexistujících CREED, neopustil hudební vody a i nadále se věnuje svým vokálním exhibicím. Jak se však dokáže tento chlapík vypořádat se sólovou dráhou? Jak se mu daří být sám sobě veškerým lízačem smetany, ale také člověkem, který za případný neúspěch může obviňovat pouze sebe? Odpovědí je album „The Great Divide“, dílo pro jehož realizaci se Scott obklopil hudebníky z prakticky neznámé skupiny GONEBLIND.

Víte jak se dělají úspěšné nahrávky? Samozřejmě potřebujete jeden dva slušné hity, s těmi zaplavíte rádia a MTV, natlačíte do hlaviček dospívajících parchantů pár vlezlých popěvků a co myslíte, kdo se kromě kritiků bude zajímat o to, že zbytek materiálu je prázdná výplň? Album „The Great Divide“ působí dojmem přesně tohoto modelu, dva našlápnuté kousky na úvod, snad ještě jedna skrytá pecka v podobě titulní skladby, ale pak už jen nuda a zmar. Stapp má smůlu v tom, že asi málo tlačil na pilu, neboť jeho „hitovky“ se nijak nezařízly do populárních žebříčků a ani z rádií je moc často neuslyšíte. Můžete ho politovat, chudinku, ono se mu to nepovedlo a určitě se tak moc snažil. Ale kdepak, to jen hudební byznys jednou někomu nadělil, co si zaslouží. Album „The Great Divide“ se totiž topí v průměrnosti a Scott působí jako člověk nedisponující přílišnými skladatelskými schopnostmi. Jako by si sedl ke stolu, všem známým rozeslal SMS: „Teď mě pár hodin nerušte, komponuju“, a prostě z té své dušičky vymačkal co zrovna přišlo. Čekat na inspirace není čas. On už panáček také stárne, energie ubývá a elán je nutno hledat na předměstí sledováním dětí dovádějících na hřišti. Tam však nesmí postávat moc dlouho, aby na něj nějaký podezřívavý rodič nezavolal policii. A ani Ježíš Kristus, kterému Scott děkuje v bookletu, se moc nepochlapil. Těžký život mají rockové hvězdy za zenitem.

Pravda, úvodní „Reach Out“ je celkem vydařený kousek, ve kterém uslyšíte rockovou dravost i emotivitu čerpající z grungeových kořenů, Scottův zpěv však zpočátku příliš přesvědčivě nepůsobí, jako by si chlapec před nahráváním nerozcvičil hlasivky a pak už neměl chuť se vracet na začátek. Celé to působí dojmem demáčového polotovaru, který sice někdo šikovně smíchal a doprodukoval, ale kde jsou časy samotných CREED a jejich vyladěných hitovek. Ve chvíli, kdy dojde ke srovnávání, nezbývá Stappovi nic jiného než zoufale otloukat hlavou omítku ze zdí a vzpomínat na časy, kdy byli CREED obdivovanou hvězdou. Skladby na „The Great Divide“ jsou zkrátka neškodné, je to jako střelba na terč slepými náboji, rána se sice ozve, takže se ohlédnete, abyste zjistili kdo že to střílí, ale čistý terč bez zásahu vyvolá jen shovívavý úsměv a ztrátu zájmu. Při dalších výstřelech už jen tak letmo pohlédnete přes rameno, abyste se ujistili, zda se mezi ty slepé střely náhodou nezatoulal náboj disponující ostře nabroušenou kulkou. Ne, tenhle zásobník ostré náboje nemá, některé skladby jsou sice plné výbušné směsi, která blízko postávajícímu ožehne obočí, zásah do srdce se ale očekávat nedá. Většina skladeb tak trochu uspává monotónní utahaností a rádobybaladickým podtónem, který ve výsledku vyznívá jako deprimující zvuk píchlé duše. Ale abych nebyl krutý, smířlivě uznávám, že je to hudba dostatečně kultivovaná a učesaná, muzikantsky a produkčně profesionálně odvedená, co je to však platné, když je současně i nevýrazná a prostá jak hitových ambicí, tak zajímavých hudebních momentů, které by nutily se soustředěněji zaposlouchat.