Setkali jste se někdy tváří v tvář se živoucí fosílií? Že ne? Pravda, ve spletitých chodbách hudebního labyrintu jich zbylo už jen velmi málo, a tak setkání se skutečně reprezentativním exemplářem je dnes velkou vzácností. Většina z přeživších věrozvěstců starých časů navíc balancuje na hraně mezi existencí a zánikem, neb se těší pouze omezené pozornosti ze strany těch, co nikdy nezanevřeli na své kořeny. Švédští doyeni pravého black/death metalu NECROPHOBIC však žádná nedochůdčata rozhodně nejsou, ba co víc, po sedmnácti letech činnosti stojí na samém vrcholu své kariéry.

Přízrak dávno zapomenutých věků „Hrimthursum“ zachraňuje situaci doslova za pět minut dvanáct, vždyť současná doba je nepříznivá a tváře kdysi tolik přejících múz jsou nyní odvráceny. Scéna je sužována odchody těch nejlepších reprezentantů, přičemž mladých talentů se objevuje jen poskrovnu a očekávané návraty zkušených učitelů končí trpkým zklamáním. Jako ta úplně poslední instance jsou tu NECROPHOBIC, neotřesitelná stálice, která za svojí kariéru nikdy nenatočila jedinou průměrnou, natož pak špatnou nahrávku. Ostatně není divu, švédští kováři totiž přistupují k nahrávání svých sbírek velice rozvážně a nanejvýš zodpovědně, zcela ignorujíce zcestné pravidlo „co rok to album“. Výsledkem jsou pak do nejmenšího detailu propracované kolekce, které se okamžitě stávají hotovými milníky v rámci black/death metalového žánru. Ne jinak tomu samozřejmě je i v případě aktuálního záznamu s bizarní visačkou „Hrimthursum“. Krkolomný název je inspirován vikingskou mytologií, konkrétně pak vládcem mrazu a ledu, obrem Hrýmem, který po boku zrádného Lokiho a desítek jiných nestvůr udeřil v soudný den Ragnaröku na mocné brány Asgardu.

Pokud se o tvorbu NECROPHOBIC zajímáte trochu detailněji, jistě vás zarazila kolonka „studio“, kde se místo očekávaného výrazu „Sunlight“ skví podezřelá složenina „House Of Voodoo“. Je to tak, na nejvyšší míru konzervativní Švédové se rozhodli pro (na své poměry) revoluční změnu a po dlouhých letech opouštějí otcovskou náruč Tomase Skogsberga, směřujíce na zkušenou do zcela neznámých končin. Jejich nová mise byla zakončena úspěchem, neboť tradiční prvohorní old school sound zůstává i nadále nezměněn, zcela netknut nejrůznějšími vymoženostmi moderní doby. To samé v bleděmodrém samozřejmě platí i o novém materiálu, jenž nevybočuje ani o milimetr ze zavedeného standardu a tím ještě více upevňuje pozici nekrofobního kvarteta na samé špičce black/death metalové scény. S potěšením musím konstatovat, že experiment s novým studiem neměl výraznější dopad ani na nezaměnitelnou atmosféru alb NECROPHOBIC, snoubící v sobě tradiční švédskou mrazivost s notnou dávku špinavosti a obhroublosti. Velmi podobně kdysi zněli slovutní SACRAMENTUM, zejména pak na své druhé desce „Far Away From The Sun“ (1996). Ostatně dávno pohřbené apoštoly skandinávské extrémní kultury připomíná i vokál Tobiase Sidegårda, který si místy nezadá s pověstným chroptěním hříšníka Nisseho Karléna.

Následovník famózního „Bloodhymns“ (2002) je určitě nejvíce epickým dílem v celé diskografii NECROPHOBIC (výraz „epický“ prosím berte s velkou rezervou a v rámci přísně konzervativní politiky kapely). Téměř na chlup přesně hodinu trvající terapie přináší větší množství rozjímajících pasáží, jednotlivé kompozice získaly na stopáži, jsou často přemýšlivé a překvapují větší koncentrací melodických motivů (například „The Crossing“). Protiváhou střednětempých houpaček jsou hrubozrnné ataky jako „Blinded By Light, Enlightened By Darkness“ nebo „Eternal Winter“, mimochodem jedna z vůbec nejlepších skladeb alba. I v těchto případech je násilný tah na branku ředěn chytlavými linkami a perfektně vysoustruženými sóly. Zejména pak hbité prsty Sebastiana Ramstedta jsou v tomto ohledu zcela bezkonkurenční, ostatně pokud si vzpomenete na úchvatné sólo v „Cult Of Blood“ na předešlé řadovce, jistě mi dáte za pravdu. Jinou zajímavostí je i účast vokalistky Sandry (stará Tobiasova známá, spolupracovali spolu i v THERION, konkrétně na albu „A´arab Zaraq Lucid Dreaming“), která svým sopránem ještě více přiživila epický potenciál „Hrimthursum“. Po všech stránkách dotažený záznam korunuje velice zdařilá obálka, na které nemůže chybět ani tradiční symbol kapely - „necrogram“.

„Hrimthursum“ je jednoznačně nejkvalitnějším black/death metalovým počinem, který se v posledních letech na švédské scéně objevil. Dokonalá, stylově vybroušená nahrávka nesmírně sehrané kapely doslova zadupává do země veškeré aktivity konkurenčních těles. Permanentku do prvních řad na koncertech NECROPHOBIC by si měli okamžitě obstarat jak začínající učedníci, tak roky praxe prověření kozáci, o jednom pánovi, co prospal posledních osm let na vavřínech v jisté věznici, pak raději ani nemluvě. „Hrimthursum“ je již teď horkým aspirantem na album roku.