Tohle CD není sice úplně nejaktuálnější (a čert ví, kudy všude si hledalo cestičku, než dorazilo do útulných končin naší Metalopole), nicméně by asi bylo přinejmenším netaktní, kdybychom na něj definitivně pozapomněli, obzvláště když jako celek nabízí několik málo okamžiků, u nichž se klidně dá na chviličku pozastavit. Tak třeba už jen pouhé srovnání jeho tvůrců, tedy rakouských heavy metalistů GALLERY OF SOUND (neboli GOS), s jim na roveň postavenými představiteli domácí scény. Také tihle rakušani si svou desku vydávají sami, také je nejspíš znají jen v jejich rodném městě a nejbližším okolí, a všechno, co na tom metalovém svět mají, je jen chuť do hraní, pár fanoušků a holé zadky (však víte, jak to myslím). A ejhle (pominu-li zvukovou stránku nahrávky, která mi u debutových záležitostí podobných spolků nepřipadá zrovna tou nejdůležitější – i když třeba právě v případě GOS je v naprostém pořádku), nejsou o nic horší nebo naopak lepší, než taková odpovídající a středně zkušená domácí kapela, holdující heavy metalu s klávesami a ženským zpěvem (na NIGHTWISH zapomeňte, protože s těmito řádky nemají nic společného). Pochopitelně to ovšem neznamená, že bych jim chtěl (nebo dokonce mohl) vystavit nějaký glejt na uzemňující úder světové metalové scéně, to v žádném případě. 

Ale abychom si nastínili alespoň minimální obrázek o tom, co a jak GOS vlastně doopravdy hrají. Jak patrno, proto, aby se nestali úplně neviditelnými, si na svém čele hýčkají zpěvačku Magdalenu Danner, která sice nezpívá nejhůř, ale zase nepodává nějaký extra výkon (a to prosím nejen výškový). I když připouštím, že do víceméně klasického heavy metalového výrazu kapely sedne jako ulitá, a v některých skladbách („Angels Or Beasts“ nebo „The Feast“) je to především ona, kdo za kapelu mává praporem k upoutání pozornosti. I zřejmě při vědomí toho proto GALLERY OF SOUND přihazují ještě jednu malou špetku, jejímž účelem bylo původně rovněž zvýraznit skupinové kontury. Říkám záměrně původně, neboť ten ždibec něčeho, co by se při troše dobré vůle dalo nazývat progresivitou v duchu kapel typu DREAM THEATER, a co se nenápadně proplétá celým albem, má tu smůlu, že je ve vztahu k metalu pro zletilé, který jinak GOS nepochybně produkují, jaksi předškolní a skoro až „pískovišťový“. Ono totiž když si uvědomíte, že nakonec „Hegemony“ stejně vtiskává jen něco málo nevýznamné melodické nadýchanosti a pozlátka navíc, opravdu už není těžké si přímo představit, kterak kytarista a klávesista otloukají progresivní bábovičky, a ty se jim ne a ne povést. 

No jo, no. O nic lepší, ale ani o nic horší než ti naši. Teď se jen dobrat toho, co to vlastně, u všech všudy, znamená.