Když jsem poprvé slyšel novou desku italských funebráků CANAAN, přepadal mě smutek nad ne příliš poutavým návratem této v podstatě již legendy dark music. „The Unsaid Words“ se zdálo jako další krok dolů po schodech sestupující kvality. Jenže pozor, s druhým poslechem se dostavil ten správně mrazivý pocit, jako by CANAAN odkryli samotnou černou jámu čekajícího hrobu a já se nezadržitelně sesunul do vlhké hniloby mrtvolně se plazících tónů.

Pro album „The Unsaid Words“, jako ostatně pro veškerou tvorbu skupiny, jsou charakteristické dvě základní vlastnosti - jemnost a zasmušilost. Ať už se v hudbě CANAAN objeví jakékoli další prvky, od folklóru po šumění deště, vždy zůstávají zachovány tyto dva aspekty. Nedočkáte se žádné kytarové agrese, žádné hrubé výbuchy a tvrdé riffy. Přestože je zvuková stránka občas výrazně plná, je to plnost zahalená zjemňujícím závojem pomalu plynoucí melancholie. CANAAN jsou tak velmi jednostranně zaměřeni do jasně specifikované polohy pohřebních cajdáků, čemuž odpovídá i recitačně truchlící poloha vokálu. Snad to působí trochu pateticky, ale tak je to asi u do extrému dotaženého smutku vždy. A smutek je na „The Unsaid Words“ všudypřítomný. Občasná, v této poloze velice sugestivní, italština pak přidává na dojmu exotické zasněnosti. Skladby jsou jako soundtracky k obrazům temných mořských hlubin, k představám tajemné nedosažitelnosti a fantaskních iluzí.

Nohama na zem se dostanete při skladbě „Sterile“, kde si CANAAN vzpomněli na folklórní vlivy a využívají je bravurně ve prospěch kontrastu a jako oživující element nestrukturovaných hororových ruchů. Nejpozději zádušní chorál „Fragment # 1“ vás ale přinutí ulehnout do omračující apatie a pak už jen s pocitem udivené samozřejmosti posloucháte to vyprovázení ze světa živých. Pochmurná letargie pomalu se plazících skladeb je funkční i díky prosté skutečnosti, že se CANAAN nijak neutápí v předlouhých monotónních kompozicích a délku skladeb citlivě přizpůsobují nijak složité struktuře. Album tak působí dostatečně pestře a získává na dojmu lehké proměnlivosti. Obrovskou devizou pak je, že melancholicky jednolitá hmota pomalu se převalujících truchloher je šikovně obohacována a rozbíjena skladbami typu „Fragment # 2“, které sice nijak nevybočují z temné nálady, ale přesto svými výraznými motivy a prosvětlujícími smyčci plní skvělou roli pozornost jitřících meziher. Stejně dobře to ale CANAAN dokáží i obráceným přístupem typu „Fragment # 3“ a „Fragment # 4“, kde se nejedná o nic jiného než o povětšinou neidentifikovatelné vzdálené šramoty, které vás naplní napjatým očekáváním. Pro „The Unsaid Words“ je charakteristická i hra se zvuky, vyskytují se zde snad až jakési experimenty působící velmi znervózňujícím dojmem, například elektrizujícího bzučení jakoby přetíženého transformátoru ve skladbě „Just Another Noise“. Jistá část tvorby CANAAN tak už vlastně není hudbou, je to spíš do zvuků zhmotněná nálada, malátnost zkapalněná na polštářích do hrobu spouštěné rakve, jsou to slzy sjíždějící po černém povrchu pohřebního sukna, jsou to marné němé výkřiky ochromeného nebožáka, který je nedopatřením pohřbívám za živa.

Troufnu si tvrdit, že emotivní síla debutu „Blue Fire“ se alespoň z části navrátila a nové album tak dává trochu zapomenout na ne zcela dokonalé minulé počiny. Perfektní produkce navíc nechává vše dokonale vyznít, temné masy plného plastického zvuku se tak mohou převalovat po vašich zádech a mrazivé jiskry jasných akustických tónů, kouřové clony samplů a umdlévající naříkavé vokály mohou masírovat váš očekáváním ztuhlý zátylek. Náruč hudby CANAAN studí, přesto ji musím vyhledávat, neboť mě svou hypnotickou silou vtahuje do světa zahaleného pláštěm melancholie. Je tak těžké odolat.