Mastodont! Chápete? Říkám mastodont. Co je na tom k nepochopení? Prostě to zvíře, takový to veliký, tlustý, líný. Že už vymřeli? Ale houby, to si jen myslíte, protože minimálně ve světě hudby se to takovými mastodonty jen hemží. Jsou velcí, takže se dají těžko přehlédnout, někdy jsou dokonce tak velcí, že vám brání ve výhledu na další, sice menší, ale mnohem čipernější a zajímavější tvory hudební zoo. Mastodonti jsou obrovští, a tak je nějaké srážky s ostatními „drobečky“ neporazí, mají velké zásoby tuku a proto dokáží žít jen tak „z podstaty“, i když už vlastně není kde brát. Chápete to? Podívejte se na skupinu v názvu této recenze, její jméno jsem se rozhodl ani jedinkrát v článku nezmínit, já jí totiž budu říkat mastodont.

Takový mastodont je vlastně vrcholem vývojové linie určitého řádu tvorů, bohužel však linie, která už nemá kam se vyvíjet, mutace probíhají tempem, který v podmínkách rychle se měnící fauny není dostatečně pružný aby zajistil konkurenceschopnost a tak je takový mastodont v jakési slepé uličce. Je sice dostatečně velký na to, aby si na něj nikdo nemohl vyskakovat, ale v agresivním prostředí překotného vývoje se mu jen těžko daří vychovat své stejně nemotorné a líné, bohužel však mnohem menší a zranitelnější potomky. Mastodont je odsouzen k vymření. Ale prdlajs, mastodonti (alespoň ti hudební) nikdy nevymřou, tyto nádoby cuckovatého tuku se totiž nevyvíjejí z líných a nemotorných mláďat, většinou jsou to tvorové, kteří se díky své agresivitě, vynalézavosti, šikovnosti, konexím nebo prostě jen štěstí dostali k naplněnému korytu, ze kterého pro ně bylo radost žrát. A když se navíc kolem vás ostatní tvorstvo hezky uctivě plazí, no neulehli byste po těch hodech ke spokojenému odpolednímu trávení? Jenže výživné žrádýlko se uloží pod kůži, z mrštného tvorečka se stane pohupující se „vazoun“ a když si to dotyčný tvor včas neuvědomí, je z něj najednou mastodont, pro kterého je proplétání se hustým tkanivem hudebních kvalit hodně těžké, takže se ta tlustá potvora začne chovat jako „slon v porcelánu“.

Náš mastodont si dopřál opravdu dlouhého „odpoledního“ spánku, když se probral, nejspíš vyděšeně zjistil, že svět se zatím pohnul kamsi dál a on už není jeho součástí. No to by bylo aby těm drobečkům neukázal zač je toho mastodont, vzal si síťku na motýly „Tempo Of The Damned“ a hurá zase lovit nějaké to ocenění. Jenže úspěch se nevznáší v prázdném prostoru. Ospalí obdivovatelé sice nadšeně přikyvují, ale kdo si za čas vzpomene, že tam kdesi vzadu za stádem rychlých běžců se potácí nějaký ten obr minulosti? A tak se obluda nasere a fofrem vymění síťku na motýly za velrybářskou harpunu „Shovel Headed Kill Machine“, jenže opět problém, před ní přece nejsou velryby, ale draví žraloci a mrštní delfíni. Chtělo by to spíš odtučňovací kůru a lekce z prospaného období historie hudby. To že by se tenhle mastodont mohl dostat do nějaké atletické formy však příliš nadějně nevidím.

PS: Zvukové stránky a instrumentálního zpracování se moje metaforické přirovnání netýká, tyhle aspekty desky jsou zcela v pořádku.