„ANOREXIA NERVOSA odmítá neometal, Rosse Robinsona a jinou hardcorovou havěť, pacifismus a ekologii, toleranci a zradu, whiskey on the rocks, život a věčné trvání lidské rasy. Není cesty zpět. Žádné kompromisy!“ Tak praví manifest, kterým jedna z nejuznávanějších francouzských metalových kapel vítá brousiče na svých internetových stránkách. Pokud se vám snad něco z tohoto stručného úderného provolání protiví, pak se vyhněte jak této recenzi, tak především kapele samotné. Vaše mínus!

Blackmetalové seskupení, sdružené pod kapku úchylným názvem ANOREXIA NERVOSA, vzbudilo v kuloárech záhy vlny šepotu o velkých nadějích, ale do mozků širšího publika se zaťalo až svým druhým počinem „Drudenhaus“. Aktuální nosič „New Obscurantis Order“ musí být našinci sympatický už volbou obalu – jaká satisfakce po všech těch Marschallech, Royech, Valejech, vidět skutečný umělecký majstrštyk v podobě fotografie Jana Saudka! Ovšem příznivci bizarního symfonického black metalu nezastydnou se svým sympatizováním u obalu, naopak, pravá rozkoš je čeká, až rozlomí ticho a nechají se vcucnout do hudebního chřtánu Obskurního řádu.

S libostí sobě vlastní provedu nyní ohmat téhle vynervované anorektické slečny a vyzdvihnu pilíře, na kterých se její propracovanost a hříšná svůdnost tyčí. Hudební taktovku svírá v hnátku kytarista Stefan Bayle – autor všech skladeb, krom jedné jediné, o které se ještě zmíním. Co se týče autorského rukopisu – tak ten po mně deskribovat nechtějte. Je zcela zjevné, že všechny kompozice jsou šité na míru nemalým instrumentálním schopnostem celé bandy a zároveň jsou vykovány tak, aby unesly ničivé poselství čirého nihilismu. Kytarová sekce se zdaleka neblíží Císařskému konceptu riffového surrealismu, naopak drhne to hezky od podlahy. Převažují klasické jízdy, které jakoby by chtěly podepřít chrám absolutního a sžíravého kraválu, jen v některých pasážích se sekerky začnou trashově zasekávat (Le Portal De La Virge, The Altar Of Holocaust). Řečeno hezky zpříma – black metal v podání Anorektiků není postaven toliko na kytarách, nýbrž na dokonalém souzvuku všech složek...

A v tomto souzvuku nelze opomenout jméno Mr. Xort. Nejen že se postaral o výtečnou produkci fošny, ale navíc je to on, kdo stvořil veškeré symčcové a klávesové party. Ačkoli jsem přivykl lecčemus, při poslechu dokonale vycizelovaných orchestrálních ploch mě posedla chuť smeknout tupé i s mozkovnou. Naprosto dokonalé a zvukově vytříbené (žádné skřípání, nebo kvílení) vyladění samplů, které zcela potlačuje nutnost živého orchestru, vyvěrá z hudební slupky jako ničivá černá erupce. Hysterické výkřiky a sténání smyčců se svou dokonalostí blíží pravým mistrům z HOLLENTHON, až tak dokáží být sžíravé. Jejich autor pak podává o svých muzikálních schopnostech nejlepší svědectví v Hail Tyranny, což je neskutečně pojebaná a virtuózní klavírní kompozice z pera samotného Sergeje Rachmaninova. Disharmonická, pokřivená, bizarní... Dokonale zapadající ke zbytku alba.

Zejména v první polovině New Obscurantis Order jsem zakoušel pocit atentátu na ozvučovací soupravu. Absolutní magor Nilcas Vant téměř neustále zahrnuje kotle ranami a každý prasopal hledí po vzoru Hellhammera zpestřit bouřnými přechody a lahůdkovými fintičkami. V neskutečném tempu pak kvílí kytary, ječí orchestr a skřehotá chorobník RMS Hreidmarr. Pravá kyselina, vlitá přímo do mozku - fantasticky zahrané, propracované do posledního detailu a přitom okázale animální a hrubijánské. Jako trn se pak pne čtvrtá skladba Stabat Mater Dolorosa. Ačkoli obsahuje pár vteřin poklidného chrámového zpěvu, zvrhne do takové čistky, až se bubínek nadouvá a bulvy derou z lebky. Intenzita New Obscurantis Order neklesá ani v druhé půlce desky, neboť poklidnější tempa nedovedou ukrotit zvrhlý temperament Francouzů. Stoupá sice podíl usedlejších vyhrávek (ó jak netrefné...), zato berserky pak v kontrastu působí ještě ničivějším a brutálnějším dojmem. A nelze mluvit o nudě nebo o stereotypu! Výtečné nazvučení a propracovaná struktura černých jízd zaručuje neustálé napětí a vzrušení posluchačstva. Jako třešnička na dortu pak působí mateřština Anorektiků, po makarónsku napajcovaná do anglických skladeb a obvykle velmi srozumitelně deklamovaná čistým Hreidmarrovým hlasem...

Dokonale sehraná symfonická mela, která spíše než k okázalé teatralitě Velké Dvojky (asi víte, koho tím myslím, mě už připadá trapné je furt jmenovat), tíhne k pošukané expresivitě a bizarnosti Císařské akademie symfonického blacku. Přičemž ale zůstává věrná roztřesenému rukopisu Nervní anorektičky, rukopisu, který dokonale motá hlavu, uzluje střeva a protřásá lebznu. Necelých 45 minut rychlého, ujetého, symfonického, nervního, anorektického... black metalu. Lepší najdete stěží!