Američané CHIMAIRA nejsou na hudební scéně žádnými nováčky, točí svým agresivním flašinetem již hezkých pár let a mají za sebou několik minimálně zajímavých počinů. Přesto dnes bývají řazeni do takzvané NWOAHM (nová vlna amerického heavy metalu), ale pokud tomu tak někdo chce, pak si troufnu tvrdit, že musí patřit mezi zakladatele této vlny. Svůj styl totiž CHIMAIRA nepodřizují trendům, vytvořili si ho už před lety a drží se ho zuby nehty i dnes. Takže pokud jsou představiteli nějakého trendu, pak snad jedině toho, který sami spoluvytvářeli. Letošní album by se dalo s přimhouřením oka nazvat jako nový start (zda to bude průlom do první ligy nebo propad do krajského přeboru samozřejmě ukáže až čas), jedná se totiž o desku na které se objevuje nový bubeník Kevin Talley (dříve DECREPIT BIRTH a DYING FETUS) a jako by se skupina snažila naznačit nový začátek nebo alespoň krok vpřed i eponymním názvem této své již čtvrté desky.

Žádná revoluce se však nekoná. Ti, kdo měli čest seznámit se s minulou tvorbou skupiny už určitě správně tuší, jaký druh hudby se dá očekávat i na albu „Chimaira“. Co do stylové náplně se totiž žádný výrazný zlom neudál, a tak pokud bychom chtěli charakter materiálu shrnout do jednoduchého přirovnání, nejvýstižnější popis by zněl asi nějak takto – metalcoroví FEAR FACTORY s lehkým heavy nádechem. Ano, CHIMAIRA je především o strojovém trhavém dusotu technothrashových rytmů a ostrých, částečně odosobněných bzukotech přesné kytarové řežby. Skupina však na rozdíl od svých velkých vzorů z „továrny na strach“ nevyužívá v tak velké míře studeně melodické vokální refrény, přesto se výraz jejich hudby i celkové zvukové zpracování často posouvá do jaksi pocitově měkčí a ne příliš vyhrocené polohy. Tím evokuje i něco z klasických heavy metalových nálad. Ale kontrasty tvrdého thrashingu s technicky studeně působícími postupy a refrény je zde samozřejmě nejběžnějším způsobem výstavby skladeb (pro příklad třeba hodně zajímavá „Salvation“). To je zřejmý hlavní důvod pro neustálé přirovnávání k FEAR FACTORY a opravdu těžko se této paralele vyhneme ve skladbě „Comatose“. Přesto mají CHIMAIRA svůj celkový výraz posunut kousek stranou a obviňovat je z pouhého kopírování bych si nedovolil, neboť v rámci svého stylu se skupina nebojí využívat velkou škálu efektně se kombinujících prvků a temp včetně neustálého doplňování kytarovými sóly.

Bohužel si na závěr nemohu odpustit postesknutí nad zřejmou konečností hudebního vývoje skupiny, který jak se zdá ustrnul na mrtvém bodě. Chápu, že spousta jejich fanoušků je tomu jedině ráda a ocení onu věrnost v minulosti nasazenému stylu a projevu, přesto pokud poslouchám materiál poskládaný z postupů velmi analogických až podobných tomu, co bylo ke slyšení na minulých deskách, těžko se pak může dostavit nějaké překvapení či přílišné nadšení. Avšak CHIMAIRA každopádně nesnížili laťku nasazenou minulými deskami a i díky vyrovnanosti jejich jednotlivých alb asi nemá cenu řešit, zda je současný počin tím nejlepším co zatím stvořili, důležité zůstává, že se jedná o hudbu, která určitě potěší spoustu milovníků moderního metalu. A vo-vo-vo-vo-vo tom to je.