Loňský návrat amerických FEAR FACTORY se podařil na výbornou. Kapela vydala velice podařené album „Archetype“, které bylo doslova napěchováno hitovými skladbami. Průkopníci cyber metalu se tak ukázali v plné síle a nebylo pochyb o tom, že je potřeba brát je pořád vážně. Kdo sleduje tvorbu této skupiny už od jejích počátků, jistě dobře ví, že prodlevy mezi jednotlivými alby byly většinou dva až tři roky, a tak určitě nejen mě překvapila informace o tom, že FEAR FACTORY chystají na letošní srpen následovníka úspěšné comebackové desky.

Zřejmě snaha co nejvíce vytřískat z nové vlny zájmu o kapelu byla tím nejpádnějším argumentem pro vznik nové kolekce, protože mají-li FEAR FACTORY dostatek soudnosti, o tvůrčím přetlaku nemůžou hovořit ani ve snu. Burton C. Bell v rozhovorech sliboval, že „Transgression“ bude obrovským skokem vpřed a že mnozí příznivci budou z nového alba velmi překvapeni. Ano, překvapeni skutečně jsme, leč určitě ne tak, jak zamýšlel vokalista FEAR FACTORY. Úvod desky („540,000 Degrees Fahrenheit“, „Transgression“, „Spinal Compression“) je hlavně demonstrace osvědčených kompozičních postupů kapely, kde prim hraje úderná rytmika, ostré riffy a Burtonův expresivní vokál střídající vyřvávanou polohu s čistým zpěvem, s další a další skladbou nás však FEAR FACTORY uvádějí do svého nového světa. Světa, kde se do popředí postupně dostává vtíravá melodika a nebývalá posluchačská otevřenost.

Samozřejmě, že proti uvedenému postupu nelze nic namítat, kdyby… Kdyby snaha okořenit metalové postupy byla podpořena i odpovídající skladatelskou invencí. Nová hudební poloha FEAR FACTORY vůbec nesedí a kapela místy působí až neskutečně křečovitě. Skladby postrádají kvalitní nosné motivy, zajímavé melodické nápady, a i když se nějaký tu a tam objeví (např. podařený refrén v „Contagion“ anebo příjemný cajdáček „Echoes Of My Scream“), jsou brzy odplaveny obrovskou vlnou stereotypu a skladatelské beznaděje. Skutečně, většina písní z „Transgression“ postrádá duši, a ačkoliv typický rukopis kapely přeci jen nezapřou, nedosahují ani zdaleka kvalit skladeb z minulých desek. FEAR FACTORY tímto albem vstoupili na velice tenký led a očividně jim pro manévrování na něm chybí lehkost. „Transgression“ po slibném rozjezdu upadá do čím dál větší agónie a zoufalství. Ačkoliv tradičně výborný vokál Burtona C. Bella zachraňuje, co se dá, na utáhnutí celého alba to nemůže stačit. O nedostatku kvalitních nápadů svědčí i přítomnost dvou coververzí a nutno říci, že vskutku nepodařených a přesně zapadajících do šedi druhé poloviny desky. Ať už se jedná o předělávku letitého hitu irských U2 – „I Will Follow“ anebo skladby „Millenium“ od dalších veteránů KILLING JOKE.

FEAR FACTORY mají tedy na svém kontě nejméně výraznou desku své dosavadní prozatím oslnivé diskografie. Tohle album budu brát jako nepodařený pokus o něco, co doufám nebude mít pokračování. Zavírám oči, zacpávám uši a do vzniku jeho následovníka budu dělat, že nic nevím. Jen doufám, že to nebude hned příští rok.