Když jsem se při své první návštěvě nově otevřené žižkovské Neosféry nechal poslechem mně do té doby neznámého (a dnes již zaniklého) projektu SUNDOWN přesvědčit k zakoupení jejich cd „Design 19“, odcházel jsem s dobrým pocitem, že si domu odnáším velmi povedenou a do jisté míry možná i těžko sehnatelnou nahrávku.

O celém projektu SUNDOWN toho stále vím velmi málo. Z přiloženého bookletu jsem se však dozvěděl, že se jedná o skladatelské dílo Johnnyho Hagela (ex-TIAMAT) starajícího se zde kromě baskytary také o klávesy a samply. Hagelovi na desce sekundují Mathias Lodmalm (zpěv, kytary a klávesové dodělávky) a Christian Silver (bicí). Členem kapely je (v tomto případě by se možná hodilo říci spíše „byl“) také Andreas Johansson, ale ten se na nahrávání tohoto alba z roku 1997 nepodílel.

Jak již nástrojové složení může napovědět, jedná se v případě SUNDOWN o metal zaměřený především na atmosféru. Měl-li bych být konkrétnější, označil bych tuto hudbu za na gotickém podkladu postavený doom-metal. Od první skladby „Aluminum“ až do poslední „112/ghost In The Machine“ nás celou deskou provází atmosféra lehce zadumaná a mírně posmutnělá, povětšinou však přednesená se sympatickou lehkostí, po hudební stránce doprovozenou výrazným nápadem a melodií.

Za velký nedostatek tohoto díla bych označil jeho poměrně rychlou oposlouchatelnost pramenící z jisté monotónnosti. Skladby jako „19“, „Synergy“, „Don’t Like To Live Today“ či „Emotional“ sice nepostrádají potřebný ústřední motiv, který se rychle vryje do mysli, poměrně brzy však omrzí. Nejenže píseň samotná je vždy postavena pouze na tom jednom nosném nápadu, jejich povaha je navíc ve většině skladeb podobná.

Mám-li zhodnotit „Design 19“ jako celek, musím říct, že posluchače v žádném případě neurazí a zejména při prvních posleších ho i pobaví svým odlehčeným přístupem k melancholické hudbě. Nejsem si však jist, jestli se s odstupem času bude zrovna k tomuto albu s nostalgií vracet.