Tváře, co nastavují světu, mají září progresivního metalu do červena zabarvené. Kudrlinky muzikantské rámují přívětivé úsměvy bravurní instrumentace, dychtivostí planoucí zraky slibují hostinu vypečených fórků. „Německý premiér progresivního metalu je zpět!“, píše se na nejmenované internetové stránce. Nač tedy dále váhat? Proč otálet s lichotkami na jeho adresu? Co třeba proto, že všechno není tak růžové, jak by se přes sklíčka bifokálních okulárů mohlo zdát. Posviťme si tedy na kauzu VANDEN PLAS a vnesme do spletitého případu jednou provždy jasno!

Budu naprosto upřímný. Tahle recenze vězela v administraci již drahně měsíců a vůbec, ale vůbec, se mi do ní nechtělo. Přitom na první poslech je jasné, že takhle grupa instrumentálně šlape jako švýcarské hodinky (v tomhle případě však spíše německé holínky?). Jenže, jak už to tak bývá, je zde jedna velká potíž. Co potíž, infekce! Nezhoubný vir, který se v poslední době rozšířil téměř do všech hudebně vyspělejších končin, skrývající se pod kódovým označením DT. DT - jako DREAM THEATER! Zasažená "Cold Win", balady "Healing Tree" a především "Can You Hear Me", sólová kytara v "End Of All Days" či "Phoenix" uvedený klavírním rychloběhem, to všechno nákaza bezesporu strávila a přetvořila k obrazu svému. Přitom, pokud zpěvák Andy Kuntz rezignuje na snahu dostat z hrdla Jamese LaBrieho za každou cenu, skladby najednou ožijí i vlastním světlem, jak se to děje třeba při úvodní "Nightwalker", v refrénu "Scarlet Flower Fields", svižné "Free The Fire", v titulní desetiminutové kompozici nebo závěrečné cover verzi od nestorů KANSAS. Zatrolená práce! Chválit nebo hanět? A zase zpátky na začátek, vezmeme-li v potaz, že na debutu z devadesátéhočtvrtého skupina zněla spíše jako nějaký techničtější revival DOKKEN, nelze ji upřít ani jistý vývoj, minimálně co se přebírání vzorů týče…

No a závěrečné hodnocení. S tím je největší potíž, protože skupina defacto s ničím novým, natož vlastním, nepřišla. Jenže uhrát takhle přesvědčivě klon DREAM THEATER vyžaduje už hezkou dávku muzikantského kumštu a kompozičně-aranžérských schopností. Proto, patříte-li k nostalgikům, kteří stále ještě nerozdýchali poslední „šestistupňový“ zápis SNOVÉHO DIVIDLA, raději by něco tradičnějšího a stýskáte si po zvukově vycizelovanějším pojetí progmetalu, zkuste VANDEN PLAS. Možná vám jejich evropsky nadýchaná košile bude bližší než hrubší kabát střihu amerického. Přes všechny výtky se totiž nosí jedna báseň.