Dnes již neexistující DEAD CAN DANCE tvořené ústřední dvojicí Lisou Gerrard a Brendanem Perrym lze dozajista označit za výrazný hudební fenomén posledních dvaceti let. Šíře záběru, eklektičnost a muzikální cit v jejich hudebním pojetí přirozeně překračují hranice tradičních žánrových definicí, ale také „hudebních vzorců“ či archetypů specifických pro jednotlivé kultury a národní menšiny. Hudební přesahy, zaujatost hudbou pro ni samou a její podstatou je, myslím, zcela očividný prvek ve tvorbě osobité dvojice. Každá nahrávka je mikrokosmem odkrývající lyriku bolestí a strastí každodenního života, časových epoch, ale také téměř transcendentní přesahy, uhrančivost etnických rytmů a pokračovat bychom mohli dál a dál. Pokusit se alespoň trochu zevrubněji charakterizovat naturel a tvorbu DEAD CAN DANCE je úkol nadmíru ošemetný a nelehký a současně vzhledem k obsahu článku přesahující jeho parametry a zaměření.

Ale přistupme již k hlavnímu těžišti článku. Aktuální tributní album čítající nemalé množství umělců není rozhodně první a zdaleka ne poslední nahrávkou podobného duchu (naposled to byl „Carnival Within: A Tribute to Dead  Can Dance“), která se pokouší interpretovat poměrně obsáhlý hudební odkaz DCD. A že je z čeho vybírat. Již na počátku však musím upozornit na drobné dramaturgické nedostatky. Přestože se může zdát, že se „The Lotus Eaters“ snaží podat reprezentativní průřez diskografií DCD, je podle mého názoru seznam obsažených písní poněkud nevyvážený. Je škoda, že většina interpretů zůstala u předvídatelného výběru „provařených“ skladeb, z nichž některé se dokonce opakují, což je případ „Windfall“ (kde HORTUS ANIMAE sekunduje Liv Kristine), „How Fortunate The Man With None“ či hymnické „Summoning Of The Muse“. Zcela opomenuta tak zůstávají např. alba „Spleen And Ideal“ či  „Influences From The Middle Ages" nebo „Spiritchaser“, která přímo vybízejí k osobitému zpracování. 

Žánrové rozpětí zúčastněných interpretů je poměrně variabilní: od gotického rocku/metalu, přes prvky world music a ambientu, až po alternativní rock a elektronické hudbu. Jak si jednotlivé kapely poradily s interpretací skladeb lze klasifikovat dvojím způsobem. Originální a osobní přínos zvýrazňující již tak barvité kontury jednotlivých kompozic, čili jakási přidaná hodnota a interpretace v pravém slova smyslu s posunem skladby do dalších rovin. Druhou možností je šablonovitá rekonstrukce bez lesku a „šťávy“, opadlé listí. Většina protagonistů si se skladbami poradila vynalézavě, ovšem plochosti a nudě se nevyhnuly některé gotické kapely, které aplikovaly pouhá tradiční žánrová klišé a šablony. To je zejména případ DARKWELL a jejich vokalistky, SECRETS OF THE MOON & NOSTALGIA  či řeckých NIGHTFALL. Z průměru také nijak zvlášť nevybočuje ani IMPERIA či AMBER ASYLUM ("Cardinal Sin") a pouhou repeticí bez jakékoliv výraznější modifikace nebo přínosu je „In The Wake Of Adversity“ v podání ARCANA. Ovšem pěkným protikladem je „EPHEMERAL SUN“, jenž s pomocí velmi funkční zpěvačky (která zabarvením hlasu velmi připomíná právě Lisu Gerrard), zajímavých aranží a industriálních prvků posunuli skladbu „Avatar“ o stupínek výš. Dovolím si tvrdit, že až na čestné výjimky (TRAIL OF TEARS) dopadly lépe verze, jejichž příslušnost k metalovému žánru není tak silná a  konečná podoba rekonstrukce dýchá svěžestí a volností. To s přehledem potvrzují dnes již elektroničtí mágové ULVER v „In The Kingdom Of The Blind, The One-Eyed Are Kings“, která pokračuje v trendu nastoleném EP „Quick Fix Of Melancholy“. V podobném duchu se nese „Windfall“ v podání elektronicko-ambientního projektu MONUMENTUM. Značně vydařená záležitost. Velmi křehce a přirozeně působí písně s puncem world music – „Oman“ s otiskem blízkého východu nebo pouštní „Desert song“. S etnickými prvky  také zdařile koketuje duet Dany Lilker & Lisa Sehreib („Cantara“). Čistě akustickou cestou se vydal Danny Cavanagh.  Jeho křehká „How Fortunate The Man With None“ je malým hudebním zážitkem (pokud měl někdo možnost navštívit akustický koncert v Brně nebo Praze ví, o čem mluvím). Meditativní rozměr dostává tatáž skladba v podání NOEKK (ex-EMPYRIUM). Neméně vydařený je i temný kousek v podání neóny prozářených urbanistů ANTIMATTER, jejichž interpretace patří spolu s několika dalšími k nejosobitějším na albu.   Jeden z vrcholů tributu tvoří podle mého názoru THE GATHERING s „In Power We Entrust The Love Advocated“, odění do sametově jemného melancholického pláště, přesto však plní energie a atmosféry. Výborně si počíná ATARAXIA („Bylar“) s výrazným hlasovým fondem Francesci Nicoli, či rocková JARBOE s titulem „American Dreaming“. Štafetu zpěvaček uzavírá SARAH JEZEBEL DEVA s folklórní „The Wind That Shakes The Barley“. Měl-li bych vypíchnout několik tipů, pak  pro mě osobně tvoří jedny z vrcholů tributu již zmiňovaní THE GATHERING, EPHEMERAL SUN, NOEKK, ULVER, GRIDO, ATARAXIA či DANY CAVANNAGH.  Především výše jmenovaní vnesli do skladeb dostatek vlastní invence, aniž by jakkoliv popřeli přirozenost původních verzí. Z celé sbírky vyčnívají SUBTERRANEAN MASQUERADE se „Summoning Of The Muse“, kde plně dostáli pojmu dekonstrukce a skladbu pak poznáte pouze podle vytrženého ústředního motivu.

Myslím, že jako celek lze „The Lotus Eaters“ považovat za poměrně zdařilé tributní album, které nebude pro nikoho výslovným zklamáním, zejména vzhledem k širokému žánrovému rozsahu a obsazení a muzikantské vyzrálosti mnohým protagonistů.  Nahrávka nese svoje nedostatky a mínusy, ovšem klady tentokrát jednoznačně převažují.  Celkem zajímavě reprezentuje pohled na léty prověřený hudební odkaz a ještě dále zvýrazňuje již tak jeho silnou  impresi.