Dodnes si pamatuji na jaro 1991, kdy jsem do zblbnutí sjížděl jejich poslední album „Act III.“, kterým se kapela vydala mnohem sofistikovanějším směrem, než předváděla na předešlých thrashově archaických deskách. Kolekce to byla výtečná a nabízela vynikající technicky zmáklý power metal s lehounkými názvuky funk metalu. DEATH ANGEL na počátku devadesátých let představovali jednu z největších nadějí pro skomírající thrash a jejich „Act III.“ mělo tento žánr přivést do zcela nových, ne tak zběsilých, zato však inteligentnějších dimenzí. Stejně tak jako alba jejich kolegů z ANNIHILATOR („Never, Neverland“), MEGADETH („Rust In Peace“) či SACRED REICH („The American Way“). O to však bylo větší překvapení, když se kapela v polovině roku 1991 rozpadla. Zpěvák Mark Osegueda se ještě o rok později ucházel o post vokalisty u newyorských ANTHRAX (v konkurzu skončil druhý hned za současným frontmanem Johnem Bushem), aby poté zmizel na víc než desetiletí ze scény. Jeho kolegové strávili velkou část devadesátých let v kapele THE ORGANIZATION, kterou před několika lety uložili také k ledu. Teď jsou DEATH ANGEL po třinácti letech zpět!

Nové album zahajuje krátké akustické intro, které je asi po půl minutě rezolutně přeťato úvodní vysloveně thrashovou peckou (model 1987) s názvem „Thrown To The Wolves“. Nekompromisní vypalovačka dává vzpomenout na 17 let starý debut „The Ultra – Violence“. Po první písni tedy zažívám mírné zklamání, protože jsem si vědom faktu, že tato kapela má na víc než na přehrání metalově zběsilých tradicionálů. Druhá „5 Steps Of Freedom“ je mnohem vydařenější. Vynikající nadupaná power metalová skladba do Vás hustě pumpuje ostré riffy. Nad tím výpravný nápěv Oseguedy, jehož hlas zde v některých okamžicích sklouzává až do kyselých musteineovských poloh, přičemž vše vrcholí ve vynikajícím refrénu. Pro mne jeden z absolutních vrcholů desky. Za zmínku dál stojí hypnotická, a přesto metalová „The Evil Incarnate“, kterou ozvláštňuje netradičně zasněný a pomalu frázovaný Markův zpěv, kontrastující s řezavým riffem. Skladba se s přibývajícím časem zrychluje, aby vyvrcholila ve zběsilém thrashovém retru. Kapitolou samou pro sebe jsou bravurní kytarová sóla, v nichž tito zapomenutí princové hnutí z Bay Area dokazují svůj nezanedbatelný hráčský potenciál. Hned následující „Famine“ pak začíná basovou figurou silně upomínající na pravěký thrashový hymnus „Peace Sells“ od Musteinových MEGADETH. Pro mne nejzdařilejší skladbou je devátá „Spirit“. Kytarově stejně archaická záležitost jako úvodní věc, avšak jiný rozměr jí dodává vynikající odlehčená vokální linka (jako bych slyšel zpěváka P.O.D. v životní formě). Na albu je dál několik položek lehce koketujících s punkem – jedná se o nářezovější věci „Thicker Than Blood“ , „No“ a „Land Of Blood“, které nepovažuji na novince „The Art Of Dying“ za to zdařilejší. Vše zakončuje povedená poloakustická skladba „Word To The Wise“, která je zároveň jedinou skutečně pomalejší skladbou na albu.

 DEATH ANGEL nahráli album, kterým si nekladou žádné objevitelské cíle. „The Art Of Dying“ je deskou pro fans,  kteří na kapelu za celou tu dobu nezanevřeli. Výborné hráčské výkony, skvělý zpěvák, maximálně dotažená produkce. To vše však obětováno stylu, který DEATH ANGEL už dávno překonali na své poslední předrozpadové desce „Act III.“ z roku 1990. A tak nezbývá než závěrem prohlásit , že i přes povedený a maximálně dotažený retro zvouček zůstává novinka hodně ve stínu svého předchůdce. Ten byl ve své době opravdu větší lahůdkou. Před třinácti lety byli DEATH ANGEL kapelou nadějnou, dnes jsou skupinou vzpomínající. I tak odvedli nadprůměrnou a solidní práci.