Když se v redakčním heraldu koncem ledna letošního roku objevila zprávička, že parta kolem „rozervaného“ pěvce Toma S. Englunda nastoupila do studia, aby zaznamenala materiál pro svou už pátou řadovku, příliš se mi tomu nechtělo věřit. Přece jen, od „Recreation Day“ uběhl stěží rok a dávno pryč je doba, kdy pro skupiny platilo nepsané pravidlo každoročního zápisu do diskografie. Avšak zvěsti nakonec ani v nejmenším nepřeháněly a tak nám čerstvý výlisek „Vnitřního kruhu“ může odpovědět na otázku, zda-li EVERGREY tentokráte příliš nekvaltovali a zbytečně tak neuspěchali vydání na úkor kvality materiálu.

A upřímně doznávám, že po prvním poslechu jsem o tom byl přesvědčen a mírné rozčarování nemohl vylepšit ani skvělý zvuk nahrávky. Považte: pocitově téměř vymizela největší přednost Švédů - a sice ten všudypřítomný pocit melancholie a světabolu! Jistě, Eglundův zpěv nadále zůstává poznávacím znamením, čili jistou část smutečního černého flóru zachraňuje, ale skladby jako takové přešly na o malinko jiný kurz, než tomu bylo v minulosti. Pokud po (zřejmě už?) nepřekonatelné „In Search Of Truth“ skupina naposledy laborovala spíše s návratem ke kořenům druhého alba, pak novinka má zamířeno směrem skupinou zatím ještě ne tolik ozkoušeným. A i když je to defacto pouze „obyčejný“ power metal, má naštěstí visačku té nejvyšší kvality. Šedivák made!

Hned druhý poslech totiž jasně odpovídá, že s kvalitou se dolů rozhodně nešlo. Ucho si zkrátka a dobře zvykne na malinko odlišný přístup a od úvodního spíše šeptaného: „Climbing walls of the endless circle...“ jste zase plně ponořeni do světa „věčné šedi“. Ostrá kytara zařízne riff, ne až tak typický rejstřík kláves, refrén podpořený hostujícími ženskými hlasy - tohle přesně skupina umí, přesně v tom je neobyčejně silná. Pravda, o něco méně výrazné skladby jako třeba „Ambassador“ nebo „Where All Good Sleep“, nepřinášejí zhola nic překvapivého, na obranu EVERGREY však třeba říci, že se o jakousi vzpruhu snaží alespoň pomocí nejrůznějších „prznítek“ naroubovaných na pěvecké linky, hlasy v pozadí, šeptání, nelidský křik. Spoléhají na to, že se nějaká atmosféra přece jen dostaví a většinou se skutečně nemýlí. Skvělé jsou: jízda „In The Wake Of The Weary“, kde Englund potvrzuje, že by jeho hlasu slušel klidně soul, popík, zkrátka cokoliv (to óóo pouze do kláves je roztomile patetické), rozmáchlá „Harmless Wishes“, vhodná na odkrytí těžkého kalibru monumentálnosti smyčců a sborů, „More Than Ever“ s maidenovským kytarovým dvojhlasem pod refrén a rytmická „The Essence Of Conviction“ s táhlou melodickou linkou a sugestivním pláčem novorozeněte. Je mi však trochu líto, že tradiční SÍLA depresivních balad byla využita jen napůl. „Waking Up Blind“ sice dýchá zasněně, jde však o cajdáček příliš obyčejný (byť docela povedený), tedy žádný srdceryvný epos. Druhý pokus „Faith Restored“ bych si klidně odpustil celý, neb smyčce z kláves hrají melodii až příliš podobnou přeslazenému „Titanicu“ (míněn soundtrack k filmu, nikoliv skupina). Ještěže rochnění si ve sklonech k sebevraždě zachraňuje „When The Walls Go Down“, kde na ploše více jak pěti minut zpěv sice ani na okamžik nezazní, zdrcený hlas však patřičnou náladu dotváří i bez něj. Šeptá, pláče, spílá, vyhrožuje... nevím proč, ale tou atmosférou beznaděje a strachu v povětří se mi vždy vybaví hra MAX PAYNE 2.

Byl jsem skeptický, byl, ale už dávno jsem kouzlu EVERGREY opět podlehl. Přiznávám, zpívat na nahrávce tuctový falzetový kníkal, bude výsledek poloviční, takhle je to však KRÁSNÉ. Neříkal tady někdo něco o nedostatku truchlení na „The Inner Circle“? A pak se v tom vyznejte...