Rozpadli se, aby se opět mohli dát dohromady. Kolikrát už to tady bylo? Když se v roce 2002 znovuvydáním debutní nahrávky „Concrete“ po FEAR FACTORY definitivně slehla zem, málokdo vytušil, že nebude trvat ani rok a 3/4 kapely se dají znovu dohromady. Logickým výsledkem reunionu je novinková kolekce pojmenovaná „Archetype“, vycházející 20. dubna 2004 na etiketě Liquid 8 Records.
Základní otazkou bylo, zda-li se kapele podaří nahradit absentující kytarovou stálici Dina Cazarese. Řešení bylo velmi jednoduché - kytary se chopil stávající basák Christian Olde Wolbers a jeho místo zaujal novic Byron Stroud.

Přiznám se, že jsem do této desky nevkládal žádné naděje, obzvláště po tom, co na předchůdci – „Digimortal“ (2001) – kapele zjevně docházel dech. Na každého přijde občas slabší chvilka a s potěšením můžu konstatovat, že v případě FEAR FACTORY se jednalo pouze o jev přechodný. Atmosféra v týmu se pročistila, což jistě hrálo pozitivní roli při komponování materiálu pro „Archetype“.

Úvodní skladby byly vždycky silnou zbraní FEAR FACTORY a nejinak tomu je i tentokrát. „Slave Labour“ má sílu zasáhnout svůj cíl se zničující přesností. Je to přesně ten typ skladby, který si dokáže posluchače podmanit a přinutit ho dychtivě čekat na to, co přinesou další kompozice. Hutné kytary, palba Herrerových bicích, industriální podtóny na pozadí a výrazný refrén, toť koktejl, který už FEAR FACTORY namíchali nesčetněkrát, a přesto má pokaždé nesmírně lahodnou příchuť. Další silnou kompoziční stránkou kapely jsou silně melodické, pod kůži se vrývající refrény, kterých si i na „Archetype“ užijete požehnaně. Například ten z „Act of God“ je obzvláště, v dobrém slova smyslu, vlezlý. V kontrastu k melodickým skladbám však FEAR FACTORY oproti minulosti v některých momentech i znatelně přitvrdili a dokonce je ke slyšení i klasické death metalové sypání („Bonescraper“). Vůbec celou nahrávkou se táhne umně vyvážené střídání metalově přímočarých a melodicky chytlavých skladeb, a tak vám těch bezmála 60 minut uteče jako voda. Prostě FEAR FACTORY se všemi jejich poznávacími znameními.

Stinnou stránku nahrávky jsou pocity mírného dejà vu, které se poslechem některých skladeb vkrádájí do mysli. Je jasné, že tak novátorská jako v polovině devadesátých let minulého století, už kapela asi nikdy nebude, avšak tak zřejmé odkazy do minulosti, jako v případě „Drones“, která je v podstatě novější verzí „Edgecrusher“ z „Obsolete“, by mohly kapelu přivést do slepé uličky.

Zatím je však nanejvýš předčasné dělat podobné soudy. Právě naopak, nová nahrávka FEAR FACTORY je přesně tím, v co věřili už jen zarytí optimisté. Je výborným (jestli triumfálním, to ukáží nejbližší dny) návratem na scénu. Návratem kapely, která ještě zdaleka neřekla poslední slovo ...