DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nové album mlátičů z Los Angeles je na světě. Burton a spol. se stále drží zaběhnutého konceptu "lidé versus stroje", což je znát i z coveru cédéčka. FEAR FACTORY je jednou z velmi originálních amerických smeček, kolem kterých se nese aura zasloužené pozornosti. Koktejl industrialu, trashe, popu a technometalu dává vzniknout jedinečnému stylu Fear Factory. Spojení melodických partů, trashových nášlehů a místy i rapu, to všechno jsou hrdinové z Los Angeles! A když k tomu přidám, že právě touto novinkou završili hledání vlastní tváře a nyní stojí na pódiích, ale i na televizních kanálech VIVA nebo stránkách rockových magazínů jako smečka chladně přesných profesionálů.
A co přesně nové album přináší ?? Tak předně je to více melodií, jako oddech mezi kulometnými dávkami kytarových záseků tlouštíka z Mexika. Úvodní nářezovka "What Will Become" velmi slibně otevírá album zřetelně rozpoznatelným stylem kytaristy Dina. "Damaged" dává jasně najevo, jak má podle Fear Factory vypadat moderní americký metal. Třetí poněkud melodičtější záležitost "Digimortal" podle které je toto album pojmenováno (což si asi každý rád domyslí, že :) splňuje přesně požadavky hitu v amerických televizních kanálech zaměřujících se na rock. Tuhle písničku si každý fanda Fear Factory určitě zamiluje. "No One" je typický vypalovák podle zaběhnuté továrny na strach, vyřvávané refrény stejně jako zbytek skladby, ovšem je cítit, že je to v hloubce tak nějak... promakanější než minulá alba.
"Linchipin" je skladba, ke které FF udělali klip který v součastnosti drtí TV kanál VIVU 2. Střídání melodie s řežbou, prostě typický znak nového alba. "Invisible Wounds" je krásná téměř popová písnička, která mě úplně dostala. Jsem zvědavý co budou na tenhle kousek říkat fandové, já ale říkám že je to bomba. Burton se ve vokálech hodně zlepšil, má mnohem suverénější hlas (myslím v melodiích). Na "Back The Fuck Up" si Fear Factory pozvali rappera z CYPRESS HILL, B - Reala. A rapmetalová halekačka BTFU je skutečnou peckou, rapování podmalovávají Dino s Christianem se svou kytarovou symbiózou. B - Real album řádně okořenil, od Fear Factory umístění rapu na album nebyl špatný tah. Celkově se jedná o nejkvalitnější materiál v celé historii FEAR FACTORY.Myslím že nejen fandové se mají na co těšit!
9 / 10
Burton C. Bell
- vokály
Raymond Herrera
- bicí
Christian Olde Wolbers
- basa
Dino Cazares
- kytara
1. What Will Become
2. Damaged
3. Digimortal
4. No One
5. Linchipin
6. Invisible Wounds
7. Acres of Skin
8. Back The Fuck Up
9. Byte Block
10. Hurt Conveyor
11. Memory Imprints - Never End
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
-bez slovního hodnocení-
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.