Nepamatujete si čirou náhodou mou recenzi na debut HAZYDECAY? Tak, SUBURBAN TERRORIST jsou přesně tím druhým příkladem HC kapel. Inspirace seskupeními typu SOULFLY, KORN a SEPULTURA vysloveně bije do očí. Kdyby šlo pouze o inspiraci a ovlivnění tak přimhouřím oči, ale tohle je bezuzdné vykrádání americké rytmiky a navíc v chatrném provedení. Ono může být sice pěkné, když se kapela snaží přiblížit svým vzorům, ale považte: to, co předvádějí kluci ze Suburban Terrorist na svém bezejmeném demu, jsme poprvé viděli v roce 1994 v Americe. A nebudu kecat, v té době kapely představovaly materiál originálnější, daleko lépe zahraný, intenzivnější a depresivnější. Tenhle styl hudby je jejich „vymoženost“. V Evropě má smysl pouze tehdy, když se hraje nějakým originálním způsobem. A že by to byl příklad Suburban Terrorist, to se tedy říct nedá. Když si představíte muzikanty v bookletu (kteří vypadají jako antiglobalisté a ekologičtí aktivisté právě sundaní z chladiče Temelína), jak ze sebe na koncertech plivou jeden ohnivý riff plný nenávisti za druhým a pak si po koncertě dají chleba se salámem, pivko a s pocitem dobře odvedené práce půjdou do hajan, tak mi asi dáte za pravdu, že to celé je nějaké... divné.

Tím bych kriticky odbyl úvod a přejdu přímo k popisu hudby. Tak tedy, demo představuje sedm skladeb plus intro a bonus. Rozlišovat jednu skladbu od druhé moc nemá cenu, všechny tvoří hardcoreová rytmika, nezaregistrovatelná basa, drsné riffy a vokál (někdo se pokoušel stylizovat do Maxe Cavalery). Kytary chrlí akordové riffy, které jsou od sebe naprosto nerozeznatelné. Instrumentální úroveň není valná, doporučoval bych klukům tak dva tři roky ve zkušebně, protože sehranost kytar a rytmiky je v podstatě na mizivé úrovni. Kreativita na nule, tak říkajíc. Mezi skladbami je občas vložené nějaké intro či outro v podobě jakýchsi napodobenin budíku, jaderného poplachu a podobných zvuků.

Jak je to vlastně s těmi vokály? Zpěváci (respektive řvouni) jsou pro jistotu dva, přičemž jednoho od druhého nemáte šanci rozeznat, neboť nejsou naprosto ničím vyjímeční. Pokud zrovna neječí jak tuři, tak cosi recitují. Ano, vokální složky se skládají z výkřiků typu „motherfucker!!!!“, „This is the war!“ a hromady recitací. Vyzdvihovat světlé momenty nemá cenu (skutečně žádné nejsou), spíš lze vyzdvihnout mezi momenty strašnými momenty ještě mnohem horší. Příkladem budiž bonusová skladba. No tomu říkám bonus jak řemen, ještě teď mi hučí v uších.

Letmo zmíním texty. Jeden příklad za všechny, skladba „A machine of racism“ – day is night, night is day, black is white, white is black. Nevím jak vám, ale mě to zní jako „Ema mele mámu, máme málo masa“. Ne, já nechci urážet. Jestli s tímto materiálem kluci jednou prorazí, rád se jim omluvím, ale do té doby mám pro ně jeden malý vzkaz: „Nic další dva roky nevydávejte a cvičte! Zkuste vnést do muziky aspoň nějakou originalitu a mohli byste se příště setkat s daleko lepším hodnocením.“

Musím uznat, že dnes jsem se nasral. A je to poprvé, co mě nasrala nahrávka. Zatím jsem se tomu vždy jen smál, ale věřte, že k smíchu to vůbec není. Sorry.