Po pravdě řečeno, trochu jsem se toho obával. Objektivně posoudit jednu z nejočekávanějších desek roku 2003 “Anthems Of Rebellion“ je totiž velice zapeklitým úkolem. Není příliš povzbuzující vidět jedny ze svých oblíbenců na cestě od stylotvorných milníků do bezpečných přístavů stagnace, kde už nebude tolik příležitostí něco nového říci.

Kvintet perfekcionistů kolem Mikaela Amotta dal vydáním poslední desky “Wages Of Sin“ definitivně sbohem nadupanému thrash/death metalu a více se přiklonil k jeho méně agresivní a o poznání melodičtější formě. Když si k líbivější a širším masám přístupnější produkci ještě připočteme angažování talentované (a navíc velice atraktivní) blondýnky Angely Gossow na post frontmanky, máme úspěch nejméně z poloviny zaručen. Že se Mikaelovi jeho obchodní strategie vyplatila svědčí desítky tisíc prodaných kopií, které se rozkutálely především, do japonských sbírek. Není tedy jediného důvodu nepředpokládat, že “Hymny Rebelie“ budou zhotoveny podle velmi podobné receptury jako “Wages Of Sin“.

Stali se předvídatelnější než dříve, poměrně s úspěchem můžeme predikovat, co se v následujících okamžicích stane, struktura kompozic je průhlednější, pozbývá moment překvapení, který byl pro ARCH ENEMY kdysi tolik typický. Především odsekávané thrashové overtury skladeb jsou velmi podobné, klasicky chytlavé riffy a ultramelodická sóla taktéž svědčí o tom, že i invenční syndikát bratří Amottů vsadil na léty prověřenou jistotu. To sličná pěnice Angela na sobě naopak zapracovala a své hlasivky dokázala přinutit k ještě lepším deklamacím než na “Wages Of Sin“. Obzvláště sympatický je mi její husí kůži nahánějící, blackově přibarvený řev, který v plné kráse vynikne při jednoznačně nejlepší skladbě alba “Dead Eyes See No Future“. Výborná momenty obsahují též řízná hitovka “Leader Of The Rats“ a jedenáctá “Dehumanization“, členitá kompozice plná ponurých nálad, kde Angela opět s přehledem rozvinula svůj vokální potenciál. Dobrým nápadem je i využití čistého zpěvu Christophera Amotta ve zmiňované “Dehumanization“ a následně i v refrénu “End Of The Line“. V těchto místech vidím únikovou cestu ze zajetí stereotypu a zároveň prostor pro nový růst kapely (ona příležitost většího využití čistých hlasových poloh v refrénech může být zároveň hrozbou - ARCH ENEMY by se mohli ocitnout na stejné lodi třeba s takovými SOILWORK a ztratit tak kromě schopnosti pro progresivitu a vývoj ještě navíc i svůj vlastní, jasně rozpoznatelný ksicht, by bylo pro “úhlavní nepřátele“ úderem ultimátním).

“Anthems Of Rebellion“ je tedy strojově zahraná, poctivá, do posledního detailu vypilovaná a pro dnešní ARCH ENEMY naprosto typická nahrávka, jenž nemůže příznivce “Wages Of Sin“ zklamat za žádných myslitelných okolností. Já osobně ale vyžaduji od kapel tohoto formátu trochu více a proto dám raději přednost historii ve jménu “Stigmata“ či “Burning Bridges“.