Když hlubiny undergroundu vyhřezly na denní světlo projekt HUBRID, byla počáteční odezva dominantních správců největších elektráren poměrně vlažná. Další z řady synthwave těles, které zaplivané noční kluby chrlí s rychlostí průmyslových dopravních pásů. Co HUBRID ztrácel na inovaci, to doháněl agresivitou vměstnanou do jiskřivých elektro obvodů a nervních EBM rytmů, jak dokazuje poměrně ceněná prvotina "The Darksynth" (2016). Do pavučin syntezátorových ploch, nezřídka oplývajících melancholickým nábojem, se však postupně začaly vkrádat výrazně podladěné kytarové samply a ledově chladné industriální beaty. Aktuální zhruba dva měsíce stará fošna "The Darkwave" je tedy takovým hudebním shrnutím vývoje za uplynulou dekádou i demonstrací nynější tváře HUBRID. A nynější tvář jest celkem zábavná fúze poháněná brutálním darksynth bucharem a retro filmovou sci-fi atmosférou tolik typickou pro synthwave, tedy hudební mikrožánr zrozený v prostředí francouzské house scény. Proto asi nikoho nepřekvapí, že HUBRID se celkovým výrazem snaží navázat na spolky jako PERTURBATOR, CARPENTER BRUT či DAN TERMINUS.

Zodpovědět na otázku, kdo nebo co je vlastně HUBRID, není až tak snadné. S největší pravděpodobností se jedná o pseudonym pro francouzského producenta Jeremy Marera úzce spjatého s elektronickou hudbou. Projekt HUBRID má navíc dlouhodobě participovat s kreslířem, vizuálním umělcem a grafikem známým jako Atom Cyber, což je pochopitelně další krycí přezdívka. Několik let fanoušci předpokládali, že HUBRID a Atom Cyber je dost možná jedna a tatáž osoba, ale tak tomu není. Ve skutečnosti jde o nerozlučné tvůrčí duo. O tajuplného androida ukrytého za hradbou elektronických mašinek a jeho věrného sidekicka, který ponurý hudební svět vizuálně rozvíjí formou doprovodných artworků, bookletů, videí a přebalů jednotlivých alb. V kontextu čistě instrumentální tvorby HUBRID, sázející především na atmosféru a představivost posluchače, dává takový přístup perfektní smysl. Podobně jako u jmenovaných CARPENTER BRUT se člověk nemusí zaobírat texty. Stačí zavřít oči a nechat se vtáhnout do tenat cyberpunkové noční můry.

Přesně o tom novinka "The Darkwave" je. Spíše než klasický sled skladeb připomíná jednolitý soundtrack, obklíčený stěnami syntezátorů. Poslech nahrávky vám bude evokovat průchod částečně zpustošeným velkoměstem z budoucnosti, nad jehož věžáky se tyčí gigantický satelit bránící průniku slunečních paprsků. Občas vám cestu zkříží maniak s poškozeným mozkovým implantátem, jindy narazíte na pouliční potyčku humanoidních strážců zákona se zbytky lidského hnutí odporu a někdy před všudypřítomným nebezpečím raději zmizíte do interiéru malého klubu. Právě tam, na potemnělém parketu, kde vzduch houstne pod náporem dunivých samplů, se rozdíly mezi kyborgy, modifikovanými jedinci i prostými lidmi stírají. Elektronické beaty udržují všechna těla v pohybu. Náhodný návštěvník, usazený v rohovém boxu, si může dopřát tyrkysově světélkující drink, pod deskou stolu nenápadně zkontrolovat stav munice ve své zbrani a trochu si oddechnout před další výpravou do neonových vnitřností zkaženého města.

Nějakou dobu trvá, než se nahrávce zahřejí všechny obvody. Jako vstupenka do terorem zmítané metropole ale úvodní „Dance Macabre“ funguje dobře, neboť jasně vytyčí stěžejní aspekty celé desky. Dunivé bicí stopy, hutný basový spodek, různě se překrývající syntezátorové podmazy a v tomto případě i obřadně znějící ženské chóry na pozadí. Opravdu zajímavá je až čtvrtá „Neon Necrosis“ odpálená romantickou klávesovou vyhrávkou, jež se v obměnách a variacích nechává unášet na černých darkwave vlnách. Strašidelná tančírna „Dead“ má správný creepy naturel, ale jinak si to ve středním tempu štráduje hezky kupředu, bez jakýchkoliv překvapení. Hororový kvapík „Hellwave Infection“ přinese konečně pořádnou dávku adrenalinu podpořenou brutálně zkreslenými kytarovými kousanci, které drtí kosti. Takhle si představuji pořádný synthwave teror, hutný soundtrack k filmu o vražedné letce inteligentních dronů, pátrajících ve změti špinavých městských uliček po vystrašených lidských cílech. V podobném duchu se nese také následující šleha „Gore Drive“, která však nemá problém rozehnat zvukovou brutalitu malebnými syntezátory a později i několika destruktivními elektronickými glitchy. Velmi dobrá je rovněž tepající rozlučka „Revenge“ s naklíčovaným kytarovým mini sólem.

Je pravda, že některé položky zní poněkud genericky, v rámci žánru tuctově a minimálně při prvních posleších se nahrávka "The Darkwave" trochu slévá. Uvítal bych rozmanitější tempa, více záchytných melodií a četnější výskyt šrapnelů typu „Hellwave Infection“ či „Doomwave“. Na druhou stranu tu máme deset tracků o průměrné délce tří minut rozmístěných do půlhodinové stopáže. Tedy nic únavného, natož zbytečně natahovaného. Album zvukovody prosviští s razancí elektrického výboje, napáchá nějaké škody a pak už bude záležet čistě na vás, zdali do dystopické zvukové vichřice opět vstoupíte, abyste prozkoumali všechna její zákoutí. V rovině energické zvukové kulisy slouží album skvěle. Umím si "The Darkwave" představit jako alternativní soundtrack doprovázející střílečku Doom, futuristické RPG dobrodružství Cyberpunk nebo jako podmaz 2D retro prasečiny Hotline Miami (pro fanoušky pixel artu povinnost). S mírnou dramaturgickou nevyvážeností může částečně souviset hudební nadprodukce, čímž se dostáváme ke kontroverznímu tématu.

O projekt HUBRID jsem zavadil na jeho počátku někdy v roce 2017. Pak se naše cesty rozešly. Novinka mi do uší cvrnkla úplnou náhodou. Když jsem chtěl prozkoumat dosavadní stav diskografie, trochu mi spadla brada. Cca sedmadvacet položek, včetně remixů, singlů a samozřejmě i řádných autorských alb. Pokud sestoupíme do hlubin internetových diskusí, zjistíme, že francouzský skladatel bývá komunitou často označován za člověka využívajícího AI nástroje. Podezření vzrostlo mezi lety 2025 - 2026, kdy se s kadencí nových nahrávek Jeremy Marera doslova roztrhl pytel. Jen si to představte. Interpret, který "tvoří" chladné soundtracky k dystopické budoucnosti pohlcené stroji, sám nechává stroje, aby za něj tvořily hudbu. Samotný producent a autor v jedné osobě se k nařčením stavěl spíše vyhýbavě, později i ironicky, leč v posledních měsících otevřeně konstatoval, že umělá inteligence jde rychle kupředu a pro digitální tvůrce znamená zásadní zlom. Abych to upřesnil. Neexistuje jediný hmatatelný důkaz o tom, že hudební katalog HUBRID je uměle generovaným AI slopem. Na to zní poslední zásek až moc dobře. AI nástroje však Marerovi pravděpodobně pomáhají s občasnými experimenty, masteringem, koncepty a vizuálními efekty, jimiž se to na jeho sociálních účtech hemží.

Na každý pád jde o ožehavé téma. Generativní hudební AI softwary Suno nebo Udio již z dobře zadaného promptu dokáží hravě vytvořit kompletní několikaminutovou skladbu včetně aranží, zvuků, mixu a dokonce vokálu. Kvalita jde přitom strmě vzhůru. Už dnes je popravdě natolik vysoká, že bez precizně vycvičeného ucha nemusí být posluchač schopen spolehlivě poznat rozdíl mezi AI zásahem a poctivou ruční prací. Je zřejmé, že elektronická hudba je a bude na zteči jako první, pokud jde o syntetická chapadla nenasytné AI chobotnice, neboť zahrnuje převážně práci se sekvencery, syntezátory, opakujícími se patterny, filmovou atmosférou a relativně pevně danými žánrovými konvencemi. Je to nefér vůči skladatelům, kteří se dlouhé měsíce lopotí s každým detailem své tvorby. Existují dokonce stále tací, pro než jsou virtuální knihovny a VST pluginy pro emulaci analogových zvuků spíše občasnými pomocníky než hlavní operativní nástroj. Tito fajnšmekři se nadále věnují terénnímu nahrávání zvuků a tvorbě vlastního sound designu. Nepotřebují již hotové balíčky samplů jako tisíce jiných tvůrců, ale získávají naprosto originální a neopakovatelné zvukové textury.

Jeremy Marer je zcela nezávislým tvůrcem. Nepodléhá žádnému vydavatelství ani labelu. Stále zůstává pevnou součástí undergroundu, což mimo jiné vysvětluje i absenci recenzí u renomovaných hudebních webů a magazínů. Nahrávky HUBRID se k posluchačům dostávají skrze online tržiště Bandcamp a digitální distribuci. Takové zázemí dýchá absolutní svobodou, která s sebou mnohdy přináší i ztrátu sebekontroly. "The Darkwave" je mírně nadprůměrná nahrávka s hutnou futuristickou atmosférou. Být v kůži francouzského producenta, tak do budoucna uberu na nadprodukci a omezím hledání zkratek. I svébytné hudební žánry jako synthwave mohou oplývat jedinečnou autenticitou. "The Darkwave" dokazuje, že projekt HUBRID má smysl a disponuje vlastní tváří. Alespoň já to tak i přes několik výplňových tracků slyším. Jde o dunivý darksynth nářez prodchnutý špinavými EBM rytmy a industriálním lomozením. Diskoška uprostřed dystopické noční metropole.