NOISETRAP - From the Cornfields
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po pravdě řečeno, německá kovová scéna mi až na pár výjimek k srdci moc nepřirostla. O korekci mých pošramocených dojmů se nyní pokouší album „Dishramonic“ od neznámé čtyřčlenné bandy DOOMSTONE z historického města Trier. Jste-li zvědavi, jakou pochutinu nám, vybíravým konzumentům extrémní hudby, naši němečtí mladíci předhazují, bez obav se ponořte do následujících řádků…
Inu předhazují částečně propečenou thrash/deathovou flákotu s dotekem progresivního cítění. Nadějně vypadá už promo leták, kde se to hemží samými interesantními fakty. Posuďte sami : mastering proběhl ve věhlasném Morrisoundu a produkce se ujal Jörg Ultke, jenž je například znám spoluprácí se zvrhlíky OBSCENITY nebo výtečnými černokněžníky MEPHISTOPHELES. Po stránce čitelnosti jednotlivých nástrojů tedy zcela logicky nemám připomínek. Horší už to bude se zvukovou intenzitou, což ovšem není chyba studia, ale samotných DOOMSTONE. Na mysli mám absenci krotitele čtyř tlustých strun v sestavě, díky níž je projev kapely až moc učesaný a bezkonfliktní. Jak známo, basa tvrdí muziku, a to by v případě thrash/death metalové kapely mělo platit více než dvojnásobně. Další věcí, která se mi moc nepozdává je přílišná rozkouskovanost kompozic. Je sympatické, že DOOMSTONE nejsou cizí dosti frekvenční rytmické změny, které většinou plní svůj oživovací účel do posledního puntíku, ale někdy dokáží působit i rušivě. Nadějně se rozjíždějící motiv je častokrát zcela zbytečně přerušen chaotickým sólem nebo nepatřičnou melodickou vyhrávkou, která do struktury skladby vůbec nezapadá. Při poslechu alba mě občas napadá, že DOOMSTONE si nemohli pro své nové CD zvolit výstižnější název než „Disharmonic“… Přesně ten případ nahrávky, která ve vás v jednu chvíli dokáže vzbudit orgastické pocity (výborně zvládnutá melodika i sóla) a za pár vteřin máte chuť CD vrazit do nejbližšího koše (právě ta nešťastná roztěkanost).
Aby to příště vypadalo z hodnocením lépe, bude nutno přibrat baskytaristu a trochu získat na skladatelském citu a vnímavosti. Špatným krokem jistě nebude ani zapojení těch nejrychlejších sypacích pasáží, DOOMSTONE totiž mnohdy připomínají doutnající sopku těsně před výbuchem, ale ta pravá exploze smrtícího drive se jaksi nedostavuje…
DOOMSTONE se podařilo natočit celkem nadprůměrné album s ambicí do budoucna. K dostihnutí především té skandinávské konkurence ale ještě chybí pěkných pár koňských délek. Věřím, že na příštím albu se dostaví zlepšení, potenciál na to naši němečtí smrtihlavové rozhodně mají.
6,5 / 10
Eric Kuhnen
- zpěv
Matthias Hiltman
- kytara
Andreas Lütticken
- kytara
Heiko Hiltman
- bicí
1. Intro
2. Hypocrites
3. Sleepwalker
4. Killing Ground
5. Evolutions´s Wheel
6. Extinction
7. Lost
8. Infection
9. Faces
10. Misanthrope
Disharmonic (2003)
Obsidian (2000)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Source Of Deluge Records
Stopáž: 40:24
Produkce: Jörg Ultke
Studio: Soundlodge Studio
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Neortodoxní blackmetalová libůstka produkovaná Andrea Petuccou z AD NAUSEAM. V kopácích nepolevující nálet a tence nazvučené, ale velmi drásavé kytary dávají desce tísnivou atmosféru, jakou má jen málokterá nahrávka.
Úvod hodně úderný a intenzivní, zatímco závěr obsahuje pomalejší, náladovější a osobnější atributy. Koncept zvuku je syrový a realistický, s patrnou snahou zachytit co nejryzejší esenci kapely bez zbytečné „kosmetiky“. Dojmy s časem dále rostou.
Post hardcore, artrock i melancholická vlídnost. Současní THRICE ale mají blíže k vyhrocenější alternativně rockové emotivnosti než k uvolněně vzdušné poloze, kterou jsem cítil z minulého alba „Horizons/East“. A mě to vůbec nevadí.
Co očekávat od britské kapely, která je pojmenovaná po slavné písni IRON MAIDEN? Pochopitelně to je kultivování odkazu svých slavných vzorů, chvílemi s přispěním modernějších melodických směrů. Přesto je to slušný retro heavy metal.
Vzhledem k tomu, že jsem jako první píseň slyšel „Revenge" nazpívanou R.Adlerem (FATES WARNING ad.), nezdálo se to špatné. Nakonec je z toho ale jen další heavy projekt s řadou zpěváků, kde hodně záleží, jak se povede hudba a jak do ní pásne hlas. Průměr.
EP přináší NIGHTMARER v jejich dosud nejuhlazenější podobě a i když typický fanoušek podobných extrémů možná touží po ještě větší brutalitě, mně tato sofistikovanější tvář vyhovuje. Obskurní, disonantní, ale především atmosférická záležitost.





