Pro tuhle švédskou kapelu jsem měl od jejich prvního alba slabost. Při vzpomínání na doby minulé vkládám do přehrávače čtvrt století starý stříbrný kotouč s albem „Where Lovers Mourn“. Stále mě toto album baví. Severská melancholie naroubovaná na styl okoukaný od Umírající nevěsty. Působivá ponurá hudba, chvílemi svižnější, jindy zas utahaná. Tou dobou byl ve Skandinávii oblíbený gothic metal se zpěvačkou, a tak i tahle kapela angažovala mladičkou Lisu Johansson. Její vysoký, melodický hlas byl výrazným znakem jejich tvorby. Hudebně však zůstali po celou svou existenci čistě v doommetalových vodách. Za tři dekády své existence se kapela personálně pochopitelně měnila. Johan Ericson a Anders Jacobsson však tuto smuteční káru tlačí neúprosně vpřed a různé výmoly na cestách je možná zdrží, ale nezastaví.

Před pár lety dlouholetý kytarista Daniel Arvidsson přesedlal na tlusté struny. Nahradil jej Niklas Nord. Oproti předchozí desce mi přijdou na novince kytary opět trochu ostřejší a výraznější. To však může být pouze vliv toho, že „In Somnolent Ruin“ byla hodně intimní záležitost a člověk se při poslechu soustředil více na atmosféru než její stavební kameny. Johan Ericson v některých skladbách oprášil klasická kytarová sóla a další parádičky (třeba úvodní, pozoruhodně se vyvíjející „I Welcome Thy Arrow“). Loni do sestavy přibyl nový bubeník, Daniel Johansson. A pak to pochopitelně byla změna na postu zpěvačky. Do kapely se po dlouhých letech vrátila Lisa Johansson, která se mezitím soustředila na mateřské záležitosti, i si odpočinula od řehole spojené s působením v rockové kapele. Heike Langhans, která u DRACONIAN zpívala předchozích deset let, se odstěhovala na Nový Zéland, kde dál provozuje doommetalové řemeslo (čti „The Silver Sea“). Předání pěveckého žezla proběhlo důstojně a přátelsky, vznikly společné fotografie a v roce 2022 na festivalu Hellfest kapela odehrála společný koncert s oběma zpěvačkami.

Předchozí album v sobě mělo lehkost, vzdušnost a současně hutnou atmosféru, která se dala krájet. Bylo rozhodně jedním z těch nejpovedenějších počinů této party, zvukově možná vůbec nejlepší. Velmi tomu pomohl Karl-Daniel Lidén, který se ujal mixu i masteringu. A právě na tuto unikátnost minulého alba chtějí DRACONIAN navázat. Srovnání není úplně snadné. „Under a Godless Veil“ bylo velmi kompaktní materiál. Na novince se vrací k drsnějším riffům a více si hrají se změnami tempa. Současně je i zvukově zvýrazněn Jacobssonův chrapot. Pěvecké partie zpěváků jsou opět více kontrastní a materiál tak není zcela zakryt závojem tajemna. Na druhou stranu si díky návratu Lisy mohli dovolit odvážnější vokální pasáže („The Monochrome Blade“ a famózní „Cold Heavens“). Heike byla výborná zpěvačka, jejíž vokál se dokonale hodil k hudbě DRACONIAN, ale příliš se ze své komfortní zóny nepouštěla.

Už v úvodních dvou skladbách, „I Welcome Thy Arrow“ a „The Monochrome Blade“ je patrno, jak málo se styl této kapely mění. Vybrušují a vylepšují, ale v základu se od svých počátků neodchylují. Ta první má zajímavý vývoj postavený především na práci sólové kytary, ta druhá se zas blýskne pěkným refrénem. Je to ale stále doom metal vycházející z devadesátých let. Náhrobek, jehož povrch je instrumentálně i zvukově zcela vyhlazen. Kapela některé své triumfy odkryla už vydáním tří singlů. Jedním z nich byla i skladba „Anima“. Pro zpestření zazní čistý hlas v podání Daniela Ängheda, který již s kapelou spolupracoval na posledních dvou albech. Skladba je to ovšem velmi povedená s krásně melancholickou atmosférou, kterou už u této party bereme jako nutný standard.

Skladby „Cold Heavens“ a „Misanthrope River“ vyšly rovněž jako singl, a tak se moment překvapení nekonal. Možná jsem měl potlačit zvědavost, protože toto je vrchol alba. Tyto dvě kompozice ukazují, jak tihle Švédové dokážou pracovat s emocemi. Přičemž takřka klíčový prvek je kouzelný hlas navrátivší se Lisa Johansson. „Cold Heavens“ je vůbec klenotem jejich tvorby. Kombinují zde svižný rytmus s pomalými pasážemi, které jsou zcela pod nadvládou hlasu zpěvačky. Lisa ze sebe dostává maximum. Naléhavý, úzkostí prosycený zpěv dosahující až nezvyklé intenzity.

Závěrečná „Lethe“ je malebnost zahalená v mlžném oparu. Řeka zapomnění, jejíž hladinu zčeří jen neparné vlnky od bidla převozníka. Hlas zpěvačky v úvodní části je doprovázen pouze basou, která tlumeně bublá na pozadí.

There's an Archon by the river
They've always preyed on me
Even now as life has left me
Their current, my ceaseless tide

Od DRACONIAN jsem slabé album nečekal. Není (a nikdy nebyl) to materiál na první poslech. Chce to čas a správné rozpoložení, o to větší radost je do tajů jejich hudebních kreace pronikat. Po překotných prvních letech si ustálili tempo a vydávají nové nahrávky se zhruba pěti letým odstupem. To je dost času na to, aby si na komponování dali záležet. Ostatně i předchozí dvě alba, kde zpívala Heike Langhans, byla velmi povedená. Aktuální „In Somnolent Ruin“ se tak může zařadit za tato výborná alba se vztyčenou hlavou.