INSCRIBED - Upon the Twisted Throne
Nejen působištěm (Florida), ale i stylizací loga se mladá parta INSCRIBED jasně hlásí k odkazu legendy ATHEIST. Je to ještě hodně surové, ale silná dávka neurvalosti a divokosti tomuhle debutu sluší.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhý den láká na jeden netradiční sportovně-hudební event. Blastbeatovou olympiádu, která je vložena jako jeden z hlavních bodů programu. To ale není jediný sportovní prvek celého dne. Začíná se grindballem, tedy pingpongovým turnajem. Ten hudební začátek obstarávají BLASTARD. Kolínští na počátku nastavují laťku cekem vysoko. Death metal, grindcore i thrash namletý nahrubo, excelentní bubeník a velmi solidní zvuk. Při závěru setu se odehrává první pokus čapnout někoho a poslat ho na střechu přítomného crowdu. Tím čapajícím je bubeník TERMINATOR X Oťas a tím čapaným zhruba devadesátikilový zpěvák BLASTARD Lohm. A tak tu máme z této situace první pohmožděné rameno. Po nich hrající NO SHELTER kombinují hardcore s patřičně rychlým death metalem švédské školy. Takže HM2 a mnohem větší důraz na melodickou stránku.
Další jsou vídeňští BACKYARD. Jedna z nejmladších kapel soupisky. Překvapivě hrubozrnný powerviolence s ženskou zpěvačkou. Hodně rašploidní zvuk, ale bohužel ne tolik energie a vlastně ani sehranosti, jak bych od tak mladé kapely čekal. Mám pocit, že naplno jede kytarista a bubeník a druhá půlka kapely je až trochu znuděná. THE PRIM z německé Jeny jsou v projevu mnohem zaťatější, co se podiového projevu týče. Jejich zpěvačka i kytarista využívají každý volný prostor i mimo podium a basák sází efektivní mohutný záklon s prohnutými koleny. Stylově kombinují dvoukytarový metalcore s chaotičtější verzí hardcore, ve kterém se člověk neztrácí díky celkem krátkým songům, nepřesahujícím dvě minuty. Další hrající je bezbasové trio ALISON WALKS z Berlína. O poznání přímočařejší přísná forma fastcore/grindu má naprosto nezastavitelný tah na branku a dvojici skvěle se doplňujících vokálů.

Domácí barvy reprezentují LILIxELBE a TERMINATOR X. Sádrokartonářské duo rozhodně ostudu nedělalo. Na festivalu zandali nejtechničtější a nejchaotičtější set, ve kterém se instrumentálně narvaný a značně epileptický grindcore snaží vydávat za powerviolence. Když Skupda zjistil, že má opravdu hodně citelný problém s karpálními tunely, tak to v každé své kapele (a že jich je) „nějak vyřešil“. Teda snad krom PRÜGELKNABE. V TERMINATORECH X je řešením synťák, na který se hraje levou rukou klasicky a tou pravou pro jistotu loktem, aby karpály netrpěly. Nebo i hlavou. V každém případě je tu nejzábavnější set celého festivalu. Zapomeňte na „Infestation“. Noví TERMINATOR jsou úplně někde jinde. Ačkoliv i na poslední desce je nějaká ta elektronika, tak teď vesmírné zvuky okupují každou skladbu. Koncert je prostě zábavný námrd, saxofon a hostovačka na kytaře included. Korunováno tím, že kapela končí přesně ve chvíli, kdy je na odpočtu nula. Na vteřinu přesně.
Další bod v programu je blastbeat olympiáda. Má to slavnostní úroveň, konferenciéra i rozhodčího. V přihláškách dominují opravdu silná jména borců, kteří sem přijeli změřit síly. Nejvíce se asi očekává od Thoreho z YACØPSÆ. Ten v této grindcore legendě začal hrát v roce 2018 a ještě než jsem znal jeho jméno, měl jsem informaci, že do YACØPSÆ nastupuje nejrychlejší bubeník Německa. A jaké to je? Vlastně super zábavné. Borci se rozdělují do dvou kategorií, první je bez dvojšlapky, druhá s. Soutěží se v počtu úderů za dvacet sekund. Thore se nakonec neumisťuje a nevím, jestli je to příliš těžkým jídlem nebo tím, že se dává do richtiku po dlouhé nemoci. Nicméně pro domácí je tu jedna dobrá zpráva. V kategorii jednopedálové cinklo stříbro pro Českou republiku. Oťasovi z TERMINATOR X uteklo zlato jen o tři údery a to považte, že má zhmožděné pulzující rameno, které v tu chvíli rozverně mění barvy.

Po olympijské přestávce se pokračuje v sypání a na scénu jdou CRONIC PISSED. Řádně narvaný syrový harcorepunk sází na nesmlouvavou energii, krátké a ještě kratší skladby, přímočarost a údernost. SCUM COP by byli skvělý, kdyby měli trochu více materiálu. Jejich set je opravdu hodně prorostlý samply a intry, do kterých čtveřice z Münsteru vkládá úsečné powerviolence rubanice. Všemi těmi hláškami nebo rapovými intry a outry ale ředí energii, která by jinak byla intenzivní a naprosto brutální. Škoda. Na konec tu máme švédské kvarteto THE ARSON PROJECT, které muselo pro účely festivalu proškrtat více jak půlku playlistu, aby se vešli do patnácti minut. Hodně se daří masivní zvuk, který málem bourá budovu školky, typicky švédská chřestivost také přítomna, ale navíc se do toho opírá opravdu mohutný plný zvuk kytar. Pro mnohé vrchol večera. Jejich powerviolence/grindcore kombinace je naprosto devastující, precizní rytmika, maximální intenzita. Katarze. A po nich hurá domů. Je to osm hodin, takže o zábavu postaráno.
Nejen působištěm (Florida), ale i stylizací loga se mladá parta INSCRIBED jasně hlásí k odkazu legendy ATHEIST. Je to ještě hodně surové, ale silná dávka neurvalosti a divokosti tomuhle debutu sluší.
Atmosférický black metal se stal doménou osamělých frustrovaných mužů, kteří svou nesnesitelnou tíhu bytí zhudebňují v melancholické odnoži původně extrémního žánru. DASKRA je zachmuřený Libanonec, ale vychází z evropských vzorů. Slušná deska.
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
Spojení dark metalu s progresí je celkem zajímavý model. V případě koncepčního alba Italů INNER VITRIOL je to hodně o vláčné melodice, přirozeně plynoucích strukturách a melancholii. Hostující Geoff Tate a Andy Kuntz jako bonus.
Dystopický sci-fi příběh zaslouží náležitě košaté a žánrově pestré zpracování, tak to zřejmě cítí Britové REDSHIFT. Jejich brilantní progmetal tak čerpá z mnoha zdrojů a výsledkem je propracovaný koncept plný hudební barevnosti.
Jestli to, co RUNNING WILD předvedli na svém druhém úplně posledním koncertu letos na W:O:A, měl být fakt poslední koncert kapely všech dob, tak je snad dobře, že živě končí, protože takovou neúctu k fanouškům a vlastnímu repertoáru aby člověk pohledal.
Byl to příměr, kterým jsem kdysi komentoval padák pro Vlastu Henycha z TÖRR: jako kdyby KING vyhodil z kapely DIAMONDa. Nedávno však na základě reálných událostí zhořkl tak, až mám strach, jestli ještě vůbec někdy z dílny Krále vzejde něco kloudného.





