Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak už i MOTORBAND slaví čtyřicet let od založení. Čas je samozřejmě relativní, ale i tak se zdá, že to všechno uběhlo strašně rychle, když navíc chvílemi kapela prakticky neexistovala. V jejím případě a již mnohokrát leckde propíraném ultranadějném startu, který nakonec opakovaně vrcholil ve zmaru rozpadů, nekonečných nových rozjezdů a z toho pramenícího rozmělňování nepřeslechnutelného talentu, to pak má navíc ještě o trochu kyselejší příchuť. Díky ní si totiž kapelník Libor „Máča“ Matejčik musel jistě mnohokrát uvědomovat, jak dlouho bude trvat, než to zase celé dá dohromady, a mnohokrát odpovědět, jestli na to ještě vůbec má sílu.
Ale on je zjevně bojovník a tak to vždy dokázal. A momentálně se zdá, že konečně snad také s trvanlivostí na motorbandovské poměry až možná nevídanou. Oslava významného jubilea kapely v načrtnutém rozpoložení v napohled velmi solidně naplněné plzeňské Šeříkovce proto slibovala mnoho výjimečných zážitků.
Čtěte také: MOTORBAND - Nikdy se nevrátí pohádka mládí aneb kapela jediné sestavy?
Tím spíš, že role předskokana se ujali valašští DONOR, kapela, která se tuzemským podhoubím dere drze vzhůru a zdá se dokonce, že u toho nebere zajatce. Vyhrazený čas šedesáti minut využili ogaři bezezbytku především tím nejlepším z jejich druhého a třetího alba („Devět křížů“ z roku 2022 a loňské „Jeviště snů“), což se rovnalo řádné porci jejich provzdušněného melodického heavy/speed metalu, podávaného s naprosto nezviklatelným odhodláním. Neustálé hecování publika, působivé orchestrace a sbory a krásná sóla kytaristy Michala Banovského, který se dokonce občas ujal i sólového zpěvu, bylo to, jako kdybyste nenaslouchali předskokanům, ale hotové profiskupině, co své vlastní turné utáhne na jednom prstu. Budoucnost zde vidím velikou a soudě podle dalších ohlasů (třeba vyprodání LP verze zmiňovaného posledního alba na místě ve stánku s kapelním merchem) v tom nejsem sám, ba dokonce přicházím se svým odhalením již tak trochu pozdě.
Oslavenci slibovali více jak dvě hodiny živého hraní, do nějž vstoupí několik hostů. Velkým tahákem mělo být vystoupení sestavy KREYSON z období alba „Křižáci“, tedy krom současně motorbandovských Máči a Karla Adama také Ladislava Křížka, Jaroslava Bartoně a Daniela Hafsteina, od níž se (snad) dalo předpokládat provedení pár věcí z uvedené desky. Jaké však bylo zklamání, když kapela pouze za účasti Křížka a Bartoně zahrála jen stokrát ohrané (sic!) „Skalp“ a „Čarovnou noc“ a šlo se zas do zákulisí. Tohle bylo opravdu nepovedené a nějaké další, především starší pecky MOTORBANDu (a že jich je!) v podání energetického sympaťáka a šikuly za mikrofonem Petra Kutheila by na tomto místě byly jistě o hodně zajímavější.
Další dva hosté, Honza Toužimský z ARAKAINu a „plzeňský Coverdale“ Radek Zíka už přinesli o poznání svěžejší zábavu, když spolu s kapelou dali jeden z jejích kusů („Kam jdou?“, resp. „Poslední soud“) a k tomu připojili také jednu svou vlastní věc. Tohle smysl rozhodně dávalo, nehledě na to, že tímto způsobem kapele oba zpěváci sympaticky popřáli k výročí.
Ve zbytku už si MOTORBAND vystačili sami a jak jsem naznačil, nečinilo jim to vůbec žádné potíže, naopak. Jištěni novým bubenickým motorem Tobiasem Eykmou, rytmickým perfekcionismem guru Karla Adama a kytarovým exhibicionismem (v dobrém slova smyslu) Máči byli jako dokonale seřízený metalový stroj, jemuž raději poodstoupíte kousek z cesty a pak už na něj jen extaticky zíráte, jak mu to jde od ruky. A to přestože kapela poněkud neobvykle nevsadila na „best of“ charakter vystoupení v podobných případech obvyklý a raději než minulostí žila a hrála především přítomností. Ale i to bude jistě souviset s buldočí povahou kapelníkovou.
Čtěte také: MOTORBAND: RESTART - Ve stopách Fénixe
Celý koncert otevřel dokonce nejnovější singl „Údolí stínů“, který ještě není zaznamenán na žádném albu. Přesto ale svůj účel splnil stoprocentně a publikum rozpumpoval stejně spolehlivě, jako by to jistě učinilo cokoliv z debutu „Made In Germany“. Těžiště celého představení nakonec leželo v posledních třech albech kapely s důrazem na to úplně poslední „007“ z předloňského roku (ke kterému jsem si mimochodem jako věrný posluchač přes počáteční rozpaky nakonec cestu také našel). Kdo čekal (znovu jako já, jistě) již výše naťuknuté výlety do úspěšné nejstarší historie kapely, mohl být poněkud zklamán.
Mohlo se totiž úplně klidně zdát, že jde vlastně jen o „obyčejný“ koncert MOTORBANDu, byť s uvedenými hosty, protože jediné skladby, které narušily hegemonii nejmladších kapelních počinů, byly „Tvý oči lžou“ z alba „Satisfakce“ (2005), singl „Poslední soud“ z roku 2004 a poslední skladba vzpomínaného debutu „Máš to all right“. Nakonec to ale navzdory tomu všemu přece jen byla skutečná oslava se vším všudy. Oslava jedinečnosti MOTORBANDu, který přestože nezahraje téměř nic z časem prověřených tutovek, dokáže být po celou dobu svého vystoupení naprosto strhující, takže na závěr rozhodně nemáte pocit, že by to byl právě jen onen „obyčejný“ koncert.
Možná je to i tak trochu nespravedlivé. I podle průběhu výročního plzeňského koncertu bylo prostě zřejmé, že nanejvýš správně by bylo, kdyby MOTORBAND výročí čtyř desítek křížků na hřbetě mohli na závěr turné oslavit podobně třeba jako ARAKAIN v zaplněném pražském O2 Universu – historii, repertoár i potenciál na to zcela nepochybně mají. Nic takového však zatím bohužel v plánu není, byť vyrcholení turné koncertem se symfonickým orchestrem v rodných Teplicích bude jistě výjimečnou událostí. Ale buďme s Liborem Matejčikem optimisty, za pět let už to musí doopravdy vyjít. Už snad jen proto, že minimálně jeden právě takový vrchol si prostě MOTORBAND za své služby českému heavy metalu zaslouží.
Setlist: Údolí stínů, Ďábel mě svádí, Srdce lvic, Král noci, Skalp (KREYSON), Čarovná noc (KREYSON), Dohoda duší, Outsider, Kam jdou?, Paganini (ARAKAIN), Tvý oči lžou, Poslední soud, Chtěl jsem mít (TURBO), Můžem se smát, Staletej zákon, Kde byl bůh?, Doutník, whisky, háro, Pár důvodů, Tolik otázek tu zní, Máš to all right
Ne náhodou na desce těchto Francouzů hostují zpěvák Andy Thomas (RIVERS OF NIHIL) a kytarista Justin McKinney (THE ZENITH PASSAGE). THE SCALAR PROCESS mají k těmto skupinám stylově blízko a nabízí tedy povedený mix metalové moderny s deathcore tendencemi.
Zatímco mě nechal chladným návrat Švédů THE DUSKFALL, naopak mě celkem potěšili Němci FROM ASHES REBORN, přestože vlastně drhnou podobný, dost retro severský melodický death. Jejich hudba je ale příjemně svěží a hnaná výbornou rytmikou.
Návrat této kapely byl sakra smysluplný! V nové éře vydávají QUICKSAND svěží a nápadité desky a přitom zůstávájí věrni svému zvuku už de facto od 90. let. Novinka není žádnou výjimkou. Ta kombinace zemitých kytar a nadpozemských vokálů mě stále dostává.
Tazmánští čerti přinesli další desku progresivního, avšak moderního až „sportovního“ death metalu. Jejich pojetí smrtikovu je všechno, jen ne stará škola, přestože každou notou vzdávají hold klasikám žánru. Svěží, inspirativní přístup k látce.
Na novém albu anglické duo vynechává dříve běžné hostující vokály, takže zbyl soundtrackově vyznívající post rock s výrazným podílem klavíru. Oproti výbornému minulému albu lehký ústup do tradičnějšího vyznění, ale i tak velmi sugestivní náladová hudba.
Rozbité ozvěny vesnického folk rocku vpletené do posthardcorové a noise rockové tapiserie, která stojí na pomalých rytmech a ufňukaném vokálním projevu. Znepokojující, intenzivní a emotivní nahrávka, která zaujme nejen originálním spojením stylů.
Bourací kladivo mezi světy hardcoru, noise rocku, rapu a industriálu. Agresivita v jednom kotli se zranitelností. Zloba a nenávist s láskou. Nervózní zvukový dokument života v současné USA.
