No nevím, jestli bych měl hned v úvodu přiznat, že na sobě pozoruji příznaky rapidně rostoucího nadšení a to se mi u téhle „nabušené“ partičky už drahně dlouho nestalo. Američané však platí za věčně trvanlivou značku kvality, jejíž hudební osudy sleduji od té doby, kdy v mém povědomí přebírali štafetu od svých velkých rozpadajících se vzorů PANTERA.

Od opusu „Ashes Of Awake“ (a samozřejmě s oběma doposlouchanými předchůdci) si u LAMB OF GOD nemohu na nic stěžovat. U nich určitě nevadí jistý syndrom rutinního konzervatismu, jelikož formace přináší naprosto specifický produkt, o kterém přesně víte, proč jste si ho v záplavě podobných hudebních lákadel vybrali. Sound, který pětice dlouhodobě modeluje, má své silné charisma, a pokud jednou učaruje, tak je ho těžké zavrhnout jen proto, že už nebaví či nudí. A slabší skladatelské momenty se potom dají omlouvat tím, že zrovna nejste ve správném rozpoložení pro tohle groove pokušení. Status „Jehňátek Božích“ bych přirovnal k výkonům služebně starších smrťáků CANNIBAL CORPSE. Neboli, modla – ikona – etalon - v dobrém i zlém.

Na měsíc staré dvanácté řadovce se povedlo úplně všechno, a kdyby kapela tento supící válec nehrnula už přes třicet let, tak bych se nebál použít obrat „přelomové album“. Zkrátka, tak hodně dobré je jejich vlastní retro představení přetavené do drážek „Into Oblivion“. Jedenáct válů (včetně posledního bonusu „Wire“ pro US edici) se pyšní vzácnou až neuvěřitelnou skladatelskou vyrovnaností. Tyto v sobě kumulují grandiózní objem energie, která ve svém groove módu nabývá na intenzitě po každém dalším poslechu, takže k náběhu na headbanging dochází zcela přirozenou cestou. Skladby vyloženě pumpují adrenalin, přičemž nabízejí kvanta, sice celkem předvídatelného, avšak precizně provedeného hudebního kumštu.

Jde o kolekci, která hned po prvním protočení neodkryje trumfy a doslova nasaje svým potenciálem, jenž postupem času dokonce předčí i původní očekávaní. Jedná se o množinu písní s velmi šikovně sestavenou dramaturgií, která ani na okamžik neztrácí dech a jde stále do plných. Menší zvolnění má na svědomí grungem načichlá „El Vacío“, než i ona začne kopat a její umístění v polovině rozpisky nemohlo být vhodnější, zvláště po hurónském úvodu pod taktovkou frenetických motorů čtyř luxusních sekaček hudební agresivity.

A právě toto nesmírně vitální kvarteto na startu v podstatě definuje skladatelský apetit celého alba, který se snaží do kompozic vtěsnat co nejvíce hudební košatosti. Přestože skladby shodně udržují míru agresivity na bodu varu, tak nepůsobí těžkopádně, zaměnitelně natožpak tupě. Na novince se skutečně lehkou tvůrčí rukou vyšilo mnoho hrubých interesantních motivů.

Začněme s chválou u akurátně doplňkové funkce „podmazového“ programovaní a kláves, jež v titulní položce vztyčují jistou atmosférickou klenbu a v „Blunt Force Blues“ zase dokreslí kýženou apokalyptickou sklíčenost. Pokračujme u střídmého dávkovaní plejády kytarových riffů, které společně se všudypřítomnou hutnou a nápaditou rytmikou suverénně míchají s tempy a přívaly ataků jednotlivých nástrojů. Nejsou zde žádné dlouhé vyhrávky či sóla, spíše se jedná o velmi účinné přepínače nebo mocnitele daných partů v cíleně budované agresivitě.

ČTĚTE TAKÉ

LAMB OF GOD - Into Oblivion

Nepříliš šťastně rozjeli LAMB OF GOD své desáté album. Titulní „Into Oblivion“ je totiž úvod poněkud rozpačitý a při prvním poslechu u mě navodil hodně kritickou atmosféru. Studeně působící skladba s nepříjemně naechovaným vokálem totiž smazává všechny typické silné stránky těchto amerických hudebních veteránů. Co si budeme povídat, LAMB OF GOD dokázali těžit především z umění preparovat klasické thrashové postupy a oživovat úderné kouzlo starých SLAYER...

LAMB OF GOD - Into Oblivion

Nepříliš šťastně rozjeli LAMB OF GOD své desáté album. Titulní „Into Oblivion“ je totiž úvod poněkud rozpačitý a při prvním poslechu u mě navodil hodně kritickou atmosféru.

Mezi všemi jasně dominuje snad až i hitovka „The Killing Floor“, o které se se nedá prohlásit nic jiného, než je „aggresive as fuck“. No, určitě ji lze popsat i kultivovaněji, ale rozhodně ne takto výstižně. Skladba nadto demonstruje i častou přítomnost různých mini vychytávek, tady například pozoruhodné činelové zastřešeni tepavého kytarové riffu. Každopádně podobně šťavnaté „punch-čáky“ jsou zde nasázeny jeden vedle druhého a k tomu abyste jim přišli na chuť nebudete potřebovat speciální školení, stačí být jenom příhodně naladěn na stejnou vlnu. Třeba taková thrashem tupírovaná „St. Catherine's Wheel“ se zpočátku vůbec nezdála, stejně tak valivý dvojblok temných a později doceněných „Bully“ a „A Thousand Years“.

Přestože řemeslo ovládají LAMB OF GOD dokonale, tak letošní počin při své ryzí hrubosti vyznívá uvolněněji a takto si navíc přibírá i většího šmrncu. K tomu nakonec připočtěme nestárnoucí démonicky přednes a psycho variace vokálů Randyho Blytha, který spolehlivě dodává další element brutality a neúprosnosti. Jeho kázání ve svižně sžírajícím louhu „Sepsis“ má až paranormální rozměr a námrd pod titulem „Parasocial Christ“ bez ostychu přelézá ostnatý drát do hatecorové zóny. Nutné také zmínit, že Randy ze sebe nevypouští žádné „somáriny“ a s drsnou poetikou jeho textů se dá bez problému ztotožnit, protože výstižně reflektují realitu dnešních dnů.

Američané setsakramentsky překvapili, vyhecovali se k úžasnému výkonu a „Into Oblivion“ je jejich zdaleka nejkompaktnější album, bez hluchých míst. Bravo! A hluboká poklona pánové.