Tak trochu to očekáváte, jste na to vnitřně připraveni, ale nakonec vás to stejně překvapí. GAEREA už dávno není tou kapelou, která na nás kdysi útočila ostrými blackmetalovými zbraněmi. Prezence průkopnického ducha MGŁA a jejich následovníků se postupem času vytrácela a do hudby portugalského kvintetu se pomalu ale jistě začaly vkrádat prvky, které konzervativním žánrovým příznivcům nebyly zrovna po chuti. A tak jak běžel čas, stávala se produkce GAEREA stále přístupnější a přístupnější. Náš zběsile uhánějící expres opustil sevřené prostory temného tunelu a rozjel se do otevřené krajiny. Za jeho okny se začaly dramaticky měnit scenérie, rychle projíždíme zastávkou GROZA, následně se mihne návěstidlo DOWNFALL OF GAIA a nakonec se proženeme i kolem nástupiště, kde zrovna postávají zadumaní Italové FALAISE. To je poměrně zásadní stylová proměna, na kterou GAEREA navíc nepotřebovala zas až tolik času. Portugalci se snaží vyvíjet, hledají nové cesty, nechtějí se opakovat a zas a znova natáčet další variace na průlomové „Unsettling Whispers“. Osobně nemám s tímhle vývojem (do čtvrté desky „Coma“) žádný velký problém. Jistě, black metal už nedominuje, je dokonale neutralizován četnými post-metalovými recepturami, ale to přece neznamená, že je to špatně. Černý kov obohacený o různé „post“, „atmo“ nebo „folk“ příměsi automaticky neztrácí na hodnotě a nestává se produktem druhé kategorie.

Ani ne dva roky stará kolekce „Coma“ byla dalším odvážným krokem v kariéře GAEREA. Post-metalové doteky se sice staly jemnějšími a citlivějšími (odtud výše uvedené přirovnání k FALAISE, konkrétně pak k jejich tvorbě okolo alba „A Place I Don't Belong To“), pověstná rychlost a nasazení však zůstaly na svých místech. I když je nahrávka introspektivnější, lze stále bezpečně poznat, že za ní stojí právě GAEREA. Pokud bychom měli ukázat na jeden jediný diskutabilní prvek „Coma“, bezesporu by to bylo použití čistého zpěvu. Pravda je taková, že se tak neděje v každé skladbě, nicméně fragilní a až příliš rozechvělé vokály i tak dokázaly otevřít nejedna ústa překvapením a v nejedné hlavě vyvolat celou řadu rozpačitých otazníků. Není už tohle příliš moc, nepřekročila tentokrát GAEREA onu pověstnou tenkou červenou linii?

Portugalci nezůstali ani letos stát na stejném místě a doslova radikálním způsobem potvrdili své evoluční ambice. Pokud „Coma“ charakterizujeme jako odvážný krok, v případě „Loss“ musíme mluvit o regulérním skoku. Skoku přímo do náruče mainstreamově pojaté produkce. Jistě, cestu k hudbě pro širší masy už naznačovala předchozí nahrávka, nicméně asi jen málokdo si dokázal představit, jak určující tyhle náznaky nakonec budou. Hned první skladba „Luminary“ dává velmi dobrou představu o tom, co se na „Loss“ asi bude odehrávat. Úvod ještě žádné zásadní podezření nevzbuzuje, karty však naplno odkryje melodický vokál v hitovém refrénu, jehož vtíravost odkazuje někam mezi BLEEDING THROUGH, AS I LAY DYING a IN FLAMES v časech, kdy melodický death metal vyměnili za levnější metalcore (slyš od 3:47). Hned následující „Submerged“ však dokáže obstát lépe. Disponuje sice ještě více naléhavými/rozněžnělými polohami, ale na druhou stranu si vypomáhá i blastbeatovými sekvencemi a sympatickými změnami nálad. Velmi podobně je na tom i „Phoenix“. Naopak v „Uncontrolled“ i „Hellbound“ se žádná větší šachová partie nerozehrává a oběma skladbám navíc na životaschopnosti nepřidávají ani příliš instantní refrény. To „Nomad“ je dramaturgicky mnohem pestřejší, kosa na kámen však znovu padá spolu s nástupem podbízivého refrénu.

GAEREA podnikla nejvíce odvážný krok ve své kariéře, když se přiblížila k hranicím melodramatického, emocionálně rozervaného „blackened” metalcore. Troufám si konstatovat, že řady těch, kteří s Portugalci věrně drželi basu až do „Coma“, spolu s vydáním „Loss“ znatelně prořídnou, nejpozději pak při poslechu vyloženě bolestínských úvodů „Cyclone“ a „Stardust“, za které by se nemusel stydět kdejaký boy band. Inu, kvinteto z Porta definitivně uzavřelo trny obrostlý vedlejší vchod a naopak do široka otevřelo hlavní bránu, ke které vede zbrusu nová, dobře značená dálnice. Po ní k nim snadno dorazí zástupy nových příznivců, takových, kteří nejsou zatíženi minulostí kapely ani odkazem žánru, který GAEREA dříve reprezentovala. Není pochyb, že tahle kapela definitivně dozrála pro velká koncertní pódia a spolu s vydáním „Loss“ vykročila pod patronací velkého labelu vstříc zářné budoucnosti. I když se s obsahem nové desky nedokáži ztotožnit, přeji jim na jejich cestě jen to dobré. Zaslouží si to.