Poté co jsem viděl druhý celovečerák dvojčat Dannyho a Michaela Philippou, si co nejdříve musím doplnit i jejich debutový film Mluv se mnou, který jsem minul v roce 2022. A nečekal jsem to, protože vím, jak tihle dva začínali. Přijde mi vlastně dost překvapivé, že z bratrské dvojice poněkud střelených extrémních youtuberů vypadl film, jenž je schopný vybudovat atmosféru, která leze pod kůží jako svrab.

Nedalo mi to a po hodně dlouhé době jsem se opět ponořil do youtubové tvorby bratrů Philippouových na kanále RackaRacka, abych si připomenul, z jaké líhně tihle dva exoti vlastně jsou. Jejich youtubová tvorba je plná přepálené akce, extrémního fyzického humoru, šílených kaskadérských kousků a praktických efektů. Předpokládám, že právě díky ní dokázali rozvíjet cit pro rytmus, vizuální vynalézavost a fyzickou autenticitu. Kanál byl vždy založený na lehce brutálním, ale ve své podstatě odlehčeném stylu. Ve filmu Vrať mi ji ale tenhle syrový styl dostává nový rámec. Je kontrolovanější, temnější, psychologičtější. Je vidět, že jejich dětské natáčení backyard wrestlingu, parodií na Star Wars, Harryho Pottera a destruktivních scének nebyla jen zábava, ale skutečná filmařská průprava.

Vrať mi ji pracuje ve své podstatě s klasickým hororovým základem. Osiřelé děti, podivná pěstounka, dům s nevyřčeným tajemstvím. Působí ale překvapivě čerstvě. Nejsem si jist nakolik to je tím, že jde o australskou a nikoliv americkou produkci. Po celou dobu mi někde vzadu v hlavě bublalo to, že tohle je opravdu jiné než standardní Hollywood.

Nejde o horor založený na lekání, spíš o neúprosnou plíživou tíseň, která se usazuje pod kůží. Philippouovi se nebojí zpomalit a dovolit atmosféře, aby se sama zažírala do tkáně příběhu. Dům, do kterého se dostanou hlavní postavy, sourozenci Andy a Piper, je od začátku znepokojivý, ale ne prvoplánově. Současně se sluší říci, že jde o typ hororu, kdy vám od druhé poloviny začne být jasné, kam celý příběh míří, ale to mu neubírá na dopadu. Víte, co se pravděpodobně stane, ale furt vás zajímá jak.

Tíha zde vychází z jednoduchých motivů. Domácí prostředí narušené nevyřčeným násilím, skrytý zármutek, který se mění v posedlost, a všudypřítomná nejistota, co se za zavřenými dveřmi skutečně děje. Právě to dává filmu jeho specifický lezavý charakter.

Celé to umocňuje kamera, která tu hraje zásadní roli. Často sledujeme svět způsobem, který reflektuje rozpoložení postav. Roztřesené okraje reality, neostré obrysy, hraní si s hloubkou ostrosti a pocit, že prostor kolem se bortí stejně jako jejich duševní stabilita. V kombinaci se zvukovým designem a hudbou, která zvoní, škrábe, hučí a zneklidňuje v momentech, kdy byste normálně čekali ticho, vzniká až hypnoticky tíživá atmosféra. Při psaní těchto řádek si pouštím soundtrack a prožívám tu atmosféru znovu. Ačkoliv při sledování filmu vám vlastně nepřijde, že je hudba nějak výjimečná, naprosto skvěle dobarvuje atmosféru.

Celé to působí dojmem, jako kdyby film vyrostl z nějakého temného nepublikovaného rukopisu Stephena Kinga. Izolace, tragédie a zvláštní propojení každodennosti s něčím, co se zlomilo mimo lidské chápání.

Děti v hororu vždy fungují jako silný emocionální prvek a tady je to vyloženě pilíř filmu. Sora Wong jako Piper přináší do role nevinnou zranitelnost i sílu. Její skutečná zraková vada hraje v příběhu významnou roli a dodává její postavě působivou autenticitu. Billy Barratt jako Andy je vrstevnatý, ochranitelský, na svůj věk unavený životem, ale odhodlaný. Jeho dynamika s Piper je srdcem celého filmu. Jde o vztah plný něhy, bolesti, trhlin i zoufalé snahy zůstat spolu. A pak přichází Jonah Wren Phillips jako Oliver. Mimochodem syn režiséra. Ten je zcela fascinující. Fyzicky působivý, znepokojivý, tichý, nečitelný. Některé jeho scény patří k nejděsivějším momentům filmu, aniž by potřebovaly slovo dialogu. Je to herecký výkon, na který se nezapomíná. Sally Hawkins v hlavní dospělé roli zde předvádí jeden z nejvíce nervydrásajících výkonů své kariéry.

Vrať mi ji není klasický horor. Je to intenzivní, studená a emocionálně vyčerpávající sonda do truchlení, posedlosti a rodinného rozpadu. Fyzicky nepříjemné scény jsou dávkovány s citem, ale když přijdou, mají drtivou sílu. Vizuál je mrazivý, počasí lezavé a celý film neustále pracuje se stavem latentního ohrožení. Výtečně funguje barevnost filmu. A i když je snímek ve své podstatě komorní a odehrává se majoritně v jedné lokaci, úplně to stačí. V tom je to podobné jako Hříšníci. Umění z mála postavit velkou věc jen skrze herecké výkony, kameru a scénář. Jsem si jistý, že tvorbu bratrů Philippouových budu sledovat dál. Jestli tohle je jejich druhý film, pak v hororovém žánru vyrůstá dvojice, která má potenciál patřit k těm nejzajímavějším současným hlasům.