Dokumentární film Světec z pekla – Návraty (2004–2024) představuje období, které pro mě bylo po hudební stránce vlastně celkem mlhavé. Po albu „Metropolis“ jsem XIII. STOLETÍ přestal aktivně sledovat – ne proto, že by mě kapela přestala zajímat, ale spíš proto, že skončilo moje gotické období, pro které bylo XIII. STOLETÍ jedním ze základních pilířů. Pro mě se tedy naskytla možnost doplnit mezery, které jsem měl v této pozdější éře kapely, a film mi umožnil vše zasadit do širšího kontextu.

Dokument ukazuje, že tato etapa tvorby měla svůj vlastní význam – možná tišší, méně okázalý, ale o to osobnější. Návraty ukazují, že kapela v těch letech nerezignovala, jen často zvolila jiný tón a rytmus. A upřímně také občas přežívala z odkazu, který vybudovala v devadesátých letech. Pokud se podíváme na největší hity kapely, tak na absolutní špici budou rozhodně skladby jako „Elizabeth“ nebo „Fatherland“.

Snímek je podstatně osobnější než první díl a otevírá rány, které ještě ani zdaleka nejsou zhojené. Nevyhýbá se krizím, konfliktům ani bolestivým vzpomínkám, které vyplouvají na povrch s nepříjemnou naléhavostí. Je v něm patrné, že čas sice uběhl, ale ne všechny příběhy se uzavřely. Zároveň sledujeme i Petra Štěpána v režimu bilančním. Přemýšlí, rekapituluje, často i bojuje s vlastním stínem. A jsou tu i chvíle, kdy je vidět, že už nechce být zpovídán, že některá témata nejsou komfortní, a přesto je nechá zaznít, protože k tomuto příběhu prostě patří.

Neodpustím si ale malé rýpnutí ohledně otázek. Je tu několik chvil, kdy rozhovoru trochu „spadne řetěz“ a působí až příliš pateticky, a to třeba díky otázce, která je buďto až příliš otřepaná nebo svým způsobem klišovitá a banální.

Jedním z hlavních motivů dokumentu je fakt, že Petr Štěpán byl nejsilnější ve chvílích, kdy měl za sebou člověka, který povětšinou nebyl vidět. Partnera, souputníka, tichou oporu – zkrátka někoho, o koho se mohl opřít, i když publikum tleskalo jemu samotnému. Tento motiv se ve filmu vrací nečekaně často a ukazuje, jak zásadní roli v jeho životě sehrála blízkost a loajalita druhých. Zároveň to ale odhaluje i jeho slabiny. Je to umělec silný, ale nikoli neotřesitelný. A právě tato ambivalence dává dokumentu hloubku a citovou rezonanci. Mnohem výraznější se jeví role Petrova bratra Pavla, který je logicky mužem číslo dvě tohoto dokumentu, neboť byl jediným bubeníkem jak ve XIII. STOLETÍ, tak předchozí kapely HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY. Tvůrci dokáží být chvílemi i trochu škodolibí. Takové místo je například ve střihu v momentu, kdy se tvůrci dokumentu ptají, jak se Petrův vztah s bratrem promítl do jeho textů a hudby.

Vedle osobních výpovědí a introspektivních momentů dostává v dokumentu podstatně větší prostor také širší okolí hudební scény, především lidé, kteří s kapelou léta spolupracovali nebo ji provázeli z organizačního a profesního zázemí. Významné místo tu mají pořadatelé koncertů a hudební publicisté, jejichž perspektiva dodává příběhu historický rámec i vhled do proměn scény v posledních dvou dekádách. Zvláštní pozornost si pak bere vydavatel Vladimír Kočandrle, ředitel Warner Music, který nabízí trochu jiný úhel pohledu, neboť byl vydavatelem kapely.

Celkově je Světec z pekla – Návraty nejen mapou jedné hudební cesty, ale také zpovědí o stárnutí, ztrátách, návratech a nevyřčených bolestech, které se nesou životem umělce jako temné proudy pod hladinou, a já jsem rozhodně rád, že něco takového vzniklo. Obě kapely i osobnost Petra Štěpána i více než čtyřhodinovou stopáž obou dokumentárních filmů bez problémů unese. Rozhodně je co odvyprávět.