První díl dokumentárního dvojfilmu Světec z pekla má podtitul Hledání (1982–2004) a představuje ponor do prehistorie punku u nás prostřednictvím koncertů kapely HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY a následně prvních kapitol ze života XIII. STOLETÍ. Tvůrci Jan Hrušovský a Jindřich „R.X. Thámo“ Kohm sledují cestu Petra Štěpána (frontmana HNF a XIII. STOLETÍ) od raných osmdesátých let a vykreslují osobnost, která je zároveň kultovní i kontroverzní. Ostatně jako mnoho výrazných umělců. Film stojí mimo jiné na výpovědích životních partnerek Petra Štěpána, rodiny, hlavně pak bratra Pavla, a v neposlední řadě jeho spoluhráčů v kapelách, kterých za těch dvacet let bylo poměrně požehnaně. Okrajově se tu míhají i fanoušci, ale jejich informační přínos pro dokument je vlastně minimální.

Dokumentem provází i další osobnosti, například hudební publicisté, organizátoři koncertů, vydavatelé hudby. Zajímavé pointy má například legenda rockové publicistiky Petr Korál, který všechny projekty Petra Štěpána sleduje od osmdesátých let a dělal s ním několik rozhovorů. Vedle něj tu ale najdete například i Petra Jandu, který poskytuje zpětnou vazbu na cover skladby „Karneval“ od OLYMPICU. Těch drobných střípků, které nejsou všeobecně známé, je tu celkem mnoho; například jsem nevěděl, že Petr Štěpán dostal od Dana Landy nabídku hrát v jeho divadelní hře Krysař. Možná nejzajímavější je úplný začátek, který sahá hluboko do komunismu a mapuje osmdesátá léta v rámci punku včetně zmínek o koncertech v zemích bývalé SSSR.

Dokument rozjíždí hned několik „příběhových“ linek, mezi kterými přepíná. Zachovává přitom chronologii. Dvěma hlavními linkami jsou hudební aktivity Petra Štěpána a vedle toho jeho osobní život. Hledání (1982–2004) tak celkem detailně mapuje formování umělecké identity Petra Štěpána, jeho vstup do punkové a později gotické scény. Samotné natáčení rozhovorů probíhalo v několika různých časových osách. I na nich je velmi patrné to, jak rozporuplná osobnost Petr je. Dokáže být v jednom rozhovoru optimistický a velmi přátelský a hned vedle toho poměrně odtažitý až nepřátelský. Je zřejmé, že Petr Štěpán nikdy nepatřil k těm, kteří by volili snadné cesty. Film ukazuje jeho neústupnost, tvůrčí nesmlouvavost, vnitřní konflikty a komplikovaný vztah se spoluhráči i širším okolím. Tvůrci přitom neuhýbají ani od temnějších momentů, které bývají v podobných biografiích často zamlčeny.

Dojem autenticity podporuje i samotný způsob natáčení – tvůrci skládají mozaiku z upřímných a někdy syrových výpovědí svědků Petrova profesního i osobního života. Samotný Petr Štěpán tu nemá zcela dominantní postavení. Je jen jedním z dílků skládačky, které formují obraz jeho osobnosti z různých úhlů pohledu. Film neidealizuje, ale naopak nechává zaznít i kritické či nepříjemné hlasy, které odhalují Štěpánovu náladovost, obtížnou povahu a turbulentní vztahy. Právě tato otevřenost dává filmu punc jedinečnosti a činí z něj výjimečný portrét hudebníka, jehož vliv na tuzemskou subkulturu je nezpochybnitelný. Jako celek působí dokument nejen jako svědectví o jednom pozoruhodném životním příběhu, ale i jako reflexe vývoje československé alternativní hudební scény od osmdesátých let až do roku 2004.