Jsem fanouškem knihy. A zpětně s nějakým odstupem mohu říci, že i obou dvojdílných fimů. Tím myslím jak verze z roku 1990 od Tommy Lee Wallace, kde roli Pennywise ztvárnil nedostižný Tim Curry, tak té nedávné s Billem Skarsgårdem. Nicméně když jsem slyšel poprvé o tom, že se chystá seriál, neměl jsem z toho nějaké velké mrazení. Román je uzavřený, cokoliv dalšího mi připadalo jako nastavovaná kaše a pokus ždímat a variovat celkem úspěšný film a o poznání úspěšnější knihu tak dlouho, dokud něco málo nekápne, mi sympatické moc nebylo.

První díly zaznamenaly poměrně pozitivní reference a vzbudily i moji zvědavost. A tak jsem před týdnem podlehl a poměrně rychle změnil náhled na celý projekt. Tvůrci tu prokazují, že znají originální matérii, ze které čerpají a dokážou ji patřičně rozvést. Hned několik základních pilířů, o které se seriál opírá, jsou události zmíněné v knize. Otevírají i témata, která je opravdu zajímavé prozkoumávat. Například proč na sebe To bere podobu klauna? Jak se to celé stalo? A jaké byly jeho předchozí podoby? Bonusem je i odvaha scénáristů s jakou s postavami pracují; ta mě přesvědčila už od prvního dílu, že stát se může v podstatě cokoliv. Příběh vyhodí do placu několik dětských hrdinů a vy máte v půlce prvního dílu pocit, že už víte, jak to celé bude dál. Až na to, že vůbec.

Je tu hned několik příběhových linek, které si nejsou příliš rovny v logičnosti a divácké zajímavosti. Vedle vyprávění kolem dětské party, která se snaží zjistit, co se to v Derry děje, je tu armádní linka, která je sice do hlavního příběhu úzce vpletena, ale po všech stránkách působí, jako by ji psal někdo jiný než zbytek příběhu.

Seriál se povětšinou odehrává v roce 1962, ovšem tvůrci si občas odskočí jak do ještě větší minulosti, tak i do budoucnosti. Skoky v čase jsou vlastně typické i u knihy. Celý koncept několika navazujících seriálových řad spočívá v tom, že by chtěly zmapovat všechny roky, kdy se To v Derry probudí ve svém sedmadvacetiletém cyklu až do roku 1908. Při této cestě na vás významně pomrkávají easter eggy a na mě to ve výsledku fungovalo. Jak v tom ohledu, že vzbudili moji zvědavost, tak v tom, že seriál díky postavám provazují s románem a nebojí se do samotného konce otevírat otázky, u nichž si říkám, že je zajímavé se k nim vrátit a více je prozkoumat. A když jsem u toho pomrkávání, tak pomrkávají i směrem k dalším knihám od Stephena Kinga. Ať už je to Osvícení, Doktor spánek nebo třeba povídka „Děs v prádelně“. To, že je projekt širší, než jsem si původně myslel, naznačuje už úvodní znělka, která naťukává i události, kterých se aktuální první série nedotkla.

Co si rozhodně zaslouží poklonu, je produkce. Lokality, nasvícení, kamera i barevná paleta. To všechno působí spíše filmovým než seriálovým dojmem. Trochu jsem se bál použitého CGI, protože tu hlavní a primární esenci To je poměrně těžké zfilmovat. Mnohem lépe ji popíšete slovy a necháte na čtenáři, aby mu pracovala fantazie. To je vlastně hlavní bod, kde ve výsledku obě filmové adaptace trochu selhaly. V seriálu mi to kupodivu žíly moc netrhalo. Máme tu poměrně hodně „inkarnací“ našeho hlavního záporáka a žádná z nich není odfláknutá.

Většina strašidelných příběhů má jeden problém. Jakmile strhnete ze strašidla to pověstné prostěradlo a ono přestane být něčím neznámým, celý příběh ztratí své kouzlo. Toho jsem se tady asi nejvíce bál, i když podstata To je vlastně vysvětlena v knize. Obával jsem se ale, že rýpání v jeho podstatě může způsobit podobnou újmu na jeho děsivosti, jako to udělal Prometheus a Covenant s figurou Vetřelce. To se tu naštěstí neděje. I když se seriál snaží odlupovat některé vrstvy To a nořit se do jeho podstaty, tak nemám pocit, že by to ubíralo na děsivosti. Ba naopak. Některá odhalení seriálu vypouští do světa další zajímavé otazníky ohledně minulosti i podstaty To.

Minipříběh Ingrid, která je dcerou Boba Greye, původního tancujícího klauna, mi přišel fascinující od svého počátku do samotného konce. A takových malých a velmi příjemných rozšíření knihy tu nalézám hned několik. Působí to organicky a celkem přirozeně. Pochválit se dá i velkolepé finále, kdy u předposledního dílu máte pocit, že je vše již téměř uzavřeno, ale jedná se jen o pověstný klid před bouří.

I většinu dalších ingrediencí lze hodnotit pozitivně. Máme tu velmi solidní dětské herce, kvalitní zpracování šedesátek, a to včetně jejich temných odstínů. Tvůrci pro nové postavy nalézají nové strachy, kterých To samozřejmě využívá. Ať už to jsou pro původní obyvatele nemocní misionáři, kteří z Evropy přivlečenými neštovicemi a spalničkami vyhladili významné množství indiánů, nebo trauma z toho, že vaše matka zemřela při porodu.

Pak je tu hudba pod taktovkou Benjamina Wallfische. Ten je podepsaný například pod soundtrackem u filmů Vetřelec: Romulus nebo Blade Runner 2049. A samozřejmě dělal i poslední filmové To. Pokud soundtrack posloucháte samostatně, tak si opravdu hodně uvědomíte, jak moc je navázaný na jednotlivé scény, protože ty se vám začnou vybavovat. Pokud byste ho dali poslouchat někomu, kdo seriál neviděl nebo by ani netušil, k čemu ta hudba je, bude ten někdo asi hodně zmaten. Benjamin Wallfisch přišil svoji hudbu velmi těsně na filmové plátno a ačkoliv používá mnohá žánrová klišé, tak musím konstatovat, že v seriálu to funguje na jedničku.

Celkově musím uznat, že projekt, který jsem původně považoval za zbytečné natahování příběhu, mě příjemně překvapil. Tvůrci dokázali zůstat věrní duchu Kingova románu, přitom přidali nové vrstvy a otázky, které příběh obohacují, aniž by ubraly na jeho děsivosti. Silná produkce, kvalitní herecké výkony a odvaha jít do neprobádaných zákoutí mytologie „To“ dělají ze seriálu víc než jen doplněk k filmům – je to samostatně stojící dílo, které má co nabídnout jak fanouškům knihy, tak těm, kteří se s Derry teprve seznamují. Pokud tvůrci udrží nastavenou laťku i v dalších řadách, máme před sebou jednu z nejzajímavějších hororových sérií posledních let.