S následovníkem skvělého alba „Games of Power“ jsem to měl od začátku trošičku komplikovanější. Tam, kde nahrávka z roku 2023 okamžitě trefovala cíl, „Watch It Die“ jen pomalu zapouštělo své drápky. Zkrátka zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se nakonec tyto pařáty ukážou být dostatečně silnými na to, abych si album opět zamiloval. Přitom kanadská kapela použila úplně totožný modus operandi jako v případě již zmiňované předchozí desky, což se nejdříve zdálo být problémem, aby nakonec...

Svižný úvodní kousek je zároveň i kouskem titulním. Jakoby ním Kanaďané jasně křičeli do světa, že alespoň prozatím nehodlají na svém rukopisu cokoliv měnit. Důrazná, punkovým rytmem popohánění skladba slouží jako ideální odrazový můstek pro ústřední a jednoduchou melodickou linku, jež vám refrén doslova natluče do hlavy.

Tím nejpádnějším důvodem prakticky nulového progresu od předchozího alba je evidentně nevysychající studnice dobrých nápadů, generujících chytlavé melodické linky. HOME FRONT se stále nesmírně atraktivním způsobem daří propojovat „chuligánskou“ punkovou údernost s nadýchaným zvukem osmdesátkově znějících syntezátorů. A to byl možná i prapůvod mé počáteční skepse. Jednotlivé písně jakoby se svým pojetím trochu slévaly v jeden celek s předchozí kolekcí. Chybělo mi oproti ni něco navíc, něco, co by zvýraznilo její osobitost. Přitom stačilo si nechat „Watch It Die“ několikrát prohnat sluchovody a nebylo moc co řešit.

Jasně, je to v podstatě kompletní pokračování skvělé téměř 3 roky staré desky, ale když se do těch písní zaposloucháte pořádně, naplno odhalí svůj půvab. HOME FRONT opět doslova na zlatém podnose servírují jednu podařenou melodickou linku za druhou. V jejich skladbách slyšíte neutuchající souboj mezi neurvalostí kytarové muziky a jemností synth popových popěvků. Tento souboj však pokaždé vyústí v uchu lahodící a troufám si tvrdit, že stále jedinečnou syntézu, která nepřestává bavit. Skupina nahodí jednoduché, povětšinou svižnější tempo a na to postupně jako na šňůrku navléká korálky v podobně vyvedených nosných motivů.

Když zhruba v polovině Kanaďané trošku povolí uzdu ostřejších kousků, aby ve skladbě „The Vanishing“ nechali promluvit jemnější emoce a nostalgii, album jako celek to ještě více nakopne před jeho druhou částí, odstartovanou streepunkovou vypalovačkou „For The Children (F*ck All). Během jejího poslechu si naplno uvědomíte i poměrně umírněnou produkci alba, kde hlavně kytary jsou lehce přiškrceny tak, aby v kombinaci se zvukem klávesových nástrojů zbytečně netrčely do popředí. Z toho vyplývá jediné – v živém provedení musí znít HOME FRONT mnohem ostřeji a rozhodně více punk.

Jejich provedení, nebo respektive vlastní představy retro muziky zůstává i na další nahrávce životaschopnou záležitostí. Stylově mi osobně sedí někam do období, kdy se po smrti Iana Curtise osiřelý zbytek JOY DIVISION rozhodoval, kam dál a vznikli tak NEW ORDER. A troufám si tvrdit, že podobně to vidí i tato parta. Silné ovlivnění však stále dokáže přetavit v osobité skladby s originálním vlastním rukopisem. A že tento na své aktuální nahrávce nijak zvlášť neobměnila? V tuto chvíli opravdu irelevantní výtka. To už mi (naštěstí) došlo také.