Nenechte se zmást snad až stadiónovým rockem ovlivněnou krátkou instrumentálním skladbou „Twiligh Passages“, která toto album zároveň i otevírá. Rozmáchlý kytarový riff uvozující velkolepé následné dění zde slouží spíše jako taková legrácka. Jako by si skupina řekla, že chce vidět zděšené výrazy ve tvářích všech svých fanoušků během poslechu úvodních tónů jejího nového alba. A víte co? Ono to vlastně ve výsledku zafungovalo i jako aperitiv. Alespoň já osobně jsem nikdy nebyl během poslechu kteréhokoliv předchozího alba finských HOODED MENACE více zvědavý na to, co přijde vzápětí.

Ujištění v podobě následující „Pale Masquerade“ však přichází ihned. Ujištění o tom, že Finové nehodlají pranic slevit ze svého přístupu, který spočívá v zálibě (pokud možno) moderního pojetí historizující metalové hudby. Už jsme několikrát i na našem webu podrobili chvále jejich schopnost vydolovat z devadesátkového death/doomu funkční a svěží skladby, které nepůsobí jen jako pseudohistorická kulisa, ale jsou schopny svoji existenci obhájit i pohledem současné metalové scény.

Jejich v pořadí již sedmé album však přeci jen musí přinést i něco více, než nabídla podařená šestice těch předchozích. Jinak by se tento modus operandi začínal už tak trochu zajídat a nezachránil by to ani nesporný talent finské kapely tento opakovaně vytěžovat. Naštěstí není potřeba nikterak výrazných změn k tomu, aby se finský model dokázal oživit a nadechnout k dalším obzorům. Skupina jen prostě pomalu a nenápadně obrušuje hrany svého neotesaného projevu a do své muziky postupně vnáší prvky dříve možná jen tušené. Více melodiky, více smyčcových nástrojů (!) a zkrátka více doom metalu.

Tyto změny však nejsou překotného charakteru. Jisté náznaky zde byly již v minulosti a Finové jen podnikají další kroky na této nevyhnutelné (?) cestě. Zároveň však na druhou stranu nejeví žádnou ochotu k jiným kompromisům. Ten dřevorubecký étos je v jejich muzice stále silně přítomen. V tomto ohledu se nemusíme bát nějakých úkroků směrem k „hodnější“ či uhlazenější produkci. Právě naopak, mám zde pocit, že ono prolnutí hrubé deathové složky s poněkud velkorysejším přístupem k melodickým partům zde vytváří posluchačsky velmi příjemné a atraktivní pnutí. Skladby jakoby se rozletěly do většího prostoru a přitom kompozičně zůstávají stále pod kontrolou této talentované skupiny.

Je radost poslouchat kusy jako „Pale Masquearade“. Tu odpálí jemný kytarový riff, plně navazující na již zmiňovaný úvodní instrumentální kus, ale jakmile se do hlasivek opře Hari Kuokkanen a nechá poprvé zaznít svůj hrubý growling, vše se hezky usadí. Nejistota posluchačova z předchozích okamžiků je ta tam a skladba v rychlejším středním tempu naplno rozjede toto v rámci svých stylových mantinelů až překvapivě pestré album.

Četná kytarová sóla nejsou žádnou novinkou. Na letošním albu však rovněž dostávají ještě více prostoru. Je to logický krok, neboť právě i díky jejich podpoře se nahrávce dostává výraznější melodiky. A když se ve skladbě „Portrait Without A Face“ ozve i lahodný zvuk violy, dá každá nuance v produkci alba svůj jasný smysl. Při všech těch hrátkách se zvukem a aranžmá jednotlivých skladeb však skupina nezapomíná na jasnou kontinuitu s minulostí. Písně z jejího sedmého alba totiž ani na moment nepřestávají být manifestem hrubého a bez příkras pojatého (starosvětského) skandinávského metalu. Že tato muzika dokáže stále inspirovat a že tato inspirace je přetavena v kvalitní skladby, je už jen takovým potvrzením správnosti názoru o stále dostatečně silných tvůrčích dispozicích finské kapely.

Ta na to šla letos trochu jinak, ale přesto stále v duchu své nejlepší tradice. Jak až moc jinak potvrdí na kolekci předposlední píseň, kterou je cover velmi letité písně britských DURAN DURAN. Skladba „Save A Prayer“ je jedním z prvních hitů této ikonické bandy osmdesátkového popu. V rukách finské skupiny se tato čistě synth-popová a velmi nostalgická kompozice proměnila v monstrózní ukázku přenositelnosti zdánlivě absolutně nekompatibilní hudební hmoty do prostředí hrubé metalové muziky. Přesně takto mají vypadat cover verze. Žádné polopatické přehrávání, žádná otrocká kopírka. Dát do toho výrazný kus svého vlastního já a zároveň přitom udržet ducha původní skladby. HOODED MENACE se tímto podařilo překonat v pomyslném hudebním vesmíru vzdálenost několika světelných let až překvapivě elegantním způsobem. Elegantní je ale zároveň i celé toto album, které se na první poslech může zdát v porovnání s předchůdci lehce kompromisním, ale čas ukázal, že hrubost a melodika dokážou spolu skvěle koexistovat.