Již debut "Philosophobia" (2022) představoval ambiciózní projekt mezinárodních hudebníků, který se zdál být ukázkovým etalonem progresivního metalu. Tehdy se ho účastnil i Kristoffer Gildenlöw (ex-PAIN OF SALVATION). Suverénní hráčské výkony, kvalitní produkce a chytře stavěné aranže si vysloužily slušné ovace v recenzentském světě. U mě ale tohle dílo naráželo na poněkud prázdně působící obsah. Navíc výraznější a silnější momenty zněly tak nějak nepůvodně. Sice si nemohu vzpomenout, odkud přesně je ten vokální motiv ve středu úvodní skladby "Thorn In Your Pride", ale připadá mi notoricky známý. Na dalším albu "The Constant Void" se toho zdánlivě moc nezměnilo, přesto jako by se prázdnota zaplnila a získala hudební hmotu. První dojem tak vyvolal spokojenost snad i díky jistému silovějšímu pojetí, které z desky sálá. Ale současně se nevytratila ani jemnější baladicky rocková složka v podobě citlivě vedené skladby "Will You Remember?" a uvolněné "Underneath Grassroots", což album provzdušňuje a zajišťuje dostatek pestrosti.

Parta zůstala stylově věrná evropské škole progmetalu, tedy té stavěné na kombinaci riffů a výrazných melodických motivů, které jsou podpírány pevně strukturovanou, přesto dostatečně variabilní rytmickou sekcí. Působí tedy tradičně a výsledek neohromuje neotřelými nápady, ale spíše šikovně stavěnou atmosférou. Ta se sice občas rozplyne v rozvláčné ploše skladeb, ale většinu času funguje. Jako by PHILOSOPHOBIA nehledali originalitu, ale pouze ten správný progmetalový výraz a staví tak na typických postupech a uhlazují aranže do posluchačsky přívětivé podoby. I tak je na albu dostatek vzruchu - viz (či slyš) třeba důrazná "King Of Fools". Energický výraz podporují i pompézně pojatá sóla a okázalá produkce. Přes poutavou agresivní složku umí pánové působit i klidným dojmem a hrát na emoce. V některých skladbách, jako „The Forgotten, Part I“ nebo instrumentálce "F 40.8", se daří využívat gradaci a rozvíjet motivy hezky citlivě bez zbytečných dramatických výbuchů nebo razantních refrénů. Na ty si ostatně PHILOSOPHOBIA příliš nehrají. Spíše je to o stavění napětí, jež dělá z konvenčně pojatého materiálu efektní kolekci, která se mi trefila do nálady.

Na "The Constant Void" není nic, co by mělo tendence ohromovat, snad s výjimkou závěrečné epické megaskladby "The Forgotten, Part II", ale to zjevně nebyl záměr tvůrců. Je zde cítit důraz na precizní provedení, kterému dominuje sebevědomý vokál Domenika Papaemmanouile, jinak člena řeckých progerů WASTEFALL, a za zmínku jistě stojí i práce bubeníka KAMELOT Alexe Landenburga. Album tak nabízí stylově vyladěné skladby založené na kvalitních instrumentálních výkonech a není třeba si lámat hlavu s tím, zda to stačí, když to prostě funguje.