Je konec 30. let minulého století a podivínský samotář Rustin Parr už nějakou dobu slýchá zlověstné hlasy. Civilizaci opustil dávno. Hluboko v lesích Black Hills nyní vlastníma rukama staví dům na příkaz toho neodbytného ženského hlasu, který mu po nocích vtlouká do hlavy, že musí napravit dávné hříchy vesničanů. Za několik týdnů z městečka Burkittsville zmizí osm dětí. Jejich zohavená těla jsou později nalezena v suterénu lesního domku. Jediný přeživší masakru Kyle Brody policistům popsal, že Parr do sklepa děti vodil po dvojicích. Jedno z dětí muselo stát vždy čelem v rohu, aby nevidělo, jak Parr vraždí to první. Když měla dojít řada na Brodyho, ozval se ten hlas znovu. Prý už je hotovo. Obyvatelé Burkittsville jsou zděšeni. Uniklé zkazky o tajemném hlase v nich rozvíří vzpomínky na dávnou legendu. Mohla se opravdu vrátit a mstít se skrze Parra?

Kouzlo okamžiku

Dozajista největší problém s retrospektivním pohledem na nízkorozpočtový snímek Záhada Blair Witch (1999) spočívá v tom, jak obtížně se s odstupem času hodnotí. Jakým způsobem k tomuto strašidelnému video záznamu o pátrání po zlé čarodějnici vlastně přistupovat? Mám dát z pozice diváka na prvotní autentický dojem, který jsem při sledování ve svých třinácti letech pociťoval, nebo bych k filmu měl zaujmout svěží objektivní postoj? Pravdou je, že jen málokterý filmový kousek podlehl účinkům času tolik, jako tahle mystifikační hra s lidovým folklórem. Vycházet z prvního dojmu, patrně bych Záhadu Blair Witch vynesl do nebes. Poukázal na originalitu, na promyšlenou manipulaci s divákem, autentickou atmosféru a vražedně napínavý konec filmu. Oproštěn od nánosů lepkavé nostalgie si ale dnes všímám především otravně roztřeseného objektivu, technických lapsů a mimořádně stupidního chování trojlístku hlavních postav. Zkrátka nefalšované dilema.

Jenže pak je tu ještě třetí, neméně důležitý aspekt výrazně spojený s propastným rozdílem mezi kvalitou produktu a tržním úspěchem. Ani tuhle rovinu nelze v kontextu s dobou, ve které film vznikal, ignorovat. Neuvěřitelný komerční úspěch Záhady Blair Witch byl ovlivněn po čertech chytrou marketingovou strategií distribuční společnosti Artisan Entertainment, která tehdy naplno využila nastupující sílu internetu. Drzá fúze „reality“ a fikce dokázala vzbudit iluzi, že tentokrát nejde o pouhou filmovou magii, ale něco, co se skutečně událo a čemu můžeme bezmezně věřit. Dvojice začínajících režijních nováčků zvládla přesvědčit masy, že zrnitý filmový záznam rotující zcela legálně v kinosálech je autentickým svědectvím mladých nadšených dokumentaristů, ztracených a pravděpodobně zavražděných v hlubokých lesích Marylandu. Pomyšlení na nemalé procento lidí, jež na sklonku milénia uvěřilo, že se do kin dostal nadpřirozenem obestřený snuff film, dnes možná vyvolává úsměv. A přesto.

I sebevětší odpůrce hororu Záhada Blair Witch nemůže popřít promyšlenost, se kterou Daniel Myrick a Eduardo Sánchez svůj projekt představili světu. Vykutálená dvojka režisérů v těsné kooperaci s distributory dokázala (lidově řečeno) uplést z hovna bič a ještě s ním hlasitě zapráskat. Bez bombasticky uchopené reklamní kampaně zahrnující fiktivní články, videodeníky a různá očitá svědectví by film tak masivní úspěch patrně nezaznamenal. Od premiéry naštěstí uplynulo dlouhých šestadvacet let. Nyní se tedy na podvratnou legendu o zlé čarodějnici můžeme zaměřit s patřičným odstupem, bez účinků mystifikace a dobového šoku. Zjistíme, za jakých okolností tento hororový experiment vznikal, odhalíme jeho nezpochybnitelný vliv na subžánr zvaný found footage a především si zodpovíme otázku, zdali je Záhada Blair Witch dobrým filmem i bez té omáčky okolo. Blíží se Halloween a připomínka jednoho z nejpozoruhodnějších úspěchů na poli kinematografie právě začíná.

Nápad za všechny prachy

Ano. Na počátku všeho stál opravdu jeden silný nápad dvou kamarádů z University of Central Florida (UCF), velkoryse rozlehlé veřejné výzkumné univerzity, nabízející více než dvě stě studijních programů. Mladíci Myrick a Sánchez na školní půdě studovali umění a design, konkrétně filmovou režii. Rozuměli si více než dobře, jelikož oba dva fascinovali horory a především dokumenty věnované paranormálním jevům. Velmi jim imponoval u nás absolutně neznámý americký televizní seriál In Search of...  (1976 - 1982) věnovaný záhadným jevům, jehož moderátorem byl oblíbený herec Leonard Nimoy. Vtip spočíval v tom, že i dokument zabývající se nadpřirozenými silami je častokrát děsivější než standartní filmový horor s obdobnou tématikou. Studiový film podléhá režijní vizi, hercům a scénáři, kdežto dokument zahrnuje účast skutečných lidí a jejich skutečných zážitků. Tedy pokud za skutečné můžeme považovat příběhy o levitujícím nábytku a vnímání energetické přítomnosti lidí, kteří  hnijí sto let pod drnem. Buď jak buď, čerstvě zrozená idea nadšených mladíků se opírala o symbiózu tradičního hororu s dokumentaristickým stylem natáčení.

Zrození mýtu

Roku 1993 vzniká základ příběhu zahrnující smyšlený mýtus o Elly Kedward. Ženě irského původu pocházející z městečka Blair (předchůdce Burkittsville), která byla v roce 1785 obviněna z provozování čarodějnictví a vesničany následně vyhnána do tajemných lesů Black Hills Forest v Marylandu, kde vlivem mučení a krutých zimních měsíců zemřela na podchlazení. Po smrti se však žena stala něčím daleko horším. Duchem, démonem, čarodějnicí z Blair, tedy Blair Witch. Na tuto výchozí premisu se začaly nabalovat další fiktivní události, čímž uměle vytvořená legenda dostávala stále hlubší kontury. Nevysvětlitelné zmizení jedenácti dětí z roku 1825. Ztracená výprava několika mužů z roku 1886, jejichž zohyzděná těla poskládaná do tvaru pentagramu, byla nalezena později. V roce 1809 mělo dojít k objevení deníku (The Blair Witch Cult) neznámého autora, jenž na zažloutlých stránkách zaznamenal záhadné události uvnitř i v okolí lesa. Začátkem čtyřicátých let 20. století uzavírá zlověstnou historii okolo čarodějnice z Blair jistý Rustin Parr, podivínský samotář, který žil v lesích a v suterénu svého stavení zabil sedm dětí. Jak policii po zadržení řekl, poslouchal příkazy ženského hlasu vycházejícího z hloubi lesa.

Celý koncept nevznikl naráz, ale rozšiřoval se v průběhu let. Daniel Myrick a Eduardo Sánchez svým způsobem sepsali falešný archiv okultismem načichlých historek. Vybájený kus historie, v jehož středobodu stála údajná čarodějnice. Právě příběh o čarodějnici měl v zamýšleném filmu vyvolat pocit, že skupinka dokumentaristů pátrá po stopách skutečné události. Nebylo kam spěchat, jelikož režijní zelenáči měli stejně prázdné kapsy a bylo jim navíc jasné, že žádné hollywoodské studio nebude chtít financovat projekt dvou amatérů. Ostatně, kdo by chtěl v kině platit za to, aby se dvě hodiny koukal na špatně nasvícené video z lesa? Sen o vlastním filmu zněl zatím příliš naivně, ale mytologie se stále rozrůstala. Falešné výpovědi, nákresy map, skici okultních symbolů, novinové články. Nešlo o scénář v pravém slova smyslu, ale spíše o pětatřicetistránkový námět. Po dokončení studií se Myrick a Sánchez stěhují do Orlanda, kde společně s dalšími třemi absolventy univerzity zakládají nezávislé produkční studio Haxan Films, jehož název je odvozen od dokumentu Häxan: Čarodějnictví v průběhu věků (1922). Nastal čas posunout se dále.

Strašidelné demo

Roku 1996 došlo k prvnímu velkému zlomu. Režiséři na koleni spíchli desetiminutový krátkometrážní snímek, který měl fungovat jako lep na potenciální investory. Teaser, demo, mini ochutnávka či „proof of concept“. Je jedno, jaké označení pro tento kraťas zvolíme. Důležité bylo, že svižné video srozumitelně předestřelo zamýšlený styl a atmosféru. Duo začínajících filmařů vlastně použilo podobný postup jako bratři Coenové při realizaci svého debutu Zbytečná krutost (1984). S vytvořeným videem obráželi Myrick a Sánchez malé i středně velké filmové festivaly. O realisticky uchopený horor zprvu nikdo nejevil zájem. Teprve když režiséři začali propadat beznaději, přišel na pomoc malý nezávislý producent Gregg Hale. Nešlo o neznámé jméno. Hale byl rovněž absolventem UCF a spoluzakladatel Haxan Films. Jednoduše už se nemohl koukat na to, jak se jeho kamarádi trápí. Spojením vlastních úspor, osobních půjček a s výpomocí přátel z UCF se podařilo shromáždit pětatřicet tisíc dolarů. Gregg Hale získal post regulérního produkčního partnera.

Obratem se rozjel herecký konkurz. Pravidla byla jednoduchá. Absolutně neznámí herci s velkým smyslem pro improvizaci, kteří zároveň zvládnou ovládat kameramanské vybavení. Inzerát na natáčení neurčitého improvizovaného filmu byl publikován časopisem Backstage zaměřeným na zábavní průmysl a samotné konkurzy situované do Musical Theater Works v New Yorku. Ze zhruba dvou tisícovek uchazečů (ne, na každého se opravdu nedostalo) nakonec vzešla tři jména. Titulní roli získala čerstvá absolventka oboru divadelního herectví Heather Donahue. Další byl Joshua Leonard, syn úspěšné spisovatelky a divadelního režiséra. Leonard měl již s natáčením menší zkušenosti, oplýval výbornými improvizačními schopnostmi a uměl perfektně ovládat kameru, což bylo směrodatné. Michael C. Williams sice hereckými zkušenostmi nedisponoval, ale nešlo mu upřít určité charisma a stejně jako Leonard zvládal dokonale ovládat filmařské vybavení. Konečně se mohlo vyrazit do lesa.

Bojová hra

Natáčení trvalo pouhých osm dní. Konkrétně od 23. do 31. října, tedy symbolicky během výseče halloweenského týdne. Vše v Marylandu. Výhradně venkovní lokace zahrnovaly lesy Black Hills Forest poblíž města Burkittsville a nádherný Seneca Creek State Park. To kouzelné a vlastně i inovativní bylo, že režiséři na scéně vůbec nebyli přítomni. Jen herci, kteří hráli sami sebe a řídili se dálkovými pokyny Myricka a Sáncheze. Pojďme si tento způsob realizace trochu rozebrat.

Heather, Leonard a Williams znali přibližnou přímku příběhu a jeho podstatu. Klíčové body měly relativně pevně dané scenáristické podloží. Například úvodní dokumentární část ve městě Burkittsville, při níž do hry vstoupil dražší černobílý 16mm film a profesionální kamera Arriflex 16SR. V rozhovorech vystupují skuteční obyvatelé města. Před spuštěním kamery s nimi herci akorát krátce probrali obsah rozhovoru, případně se nacvičil připravený dialog popisující jeden z mýtů o čarodějnici z Blair. Vybavena oblečením, jídlem, tábornickými a filmařskými potřebami se trojice následující den přesunula do lesa. Od této chvíle se natáčelo převážně na analogové videokamery značky Hi8 Sony využívající 8mm magnetické videopásky (takové ty kazetky, na které si vaši prarodiče pořizovali úmorně nudné záznamy z dovolených u moře). Každé místo bylo určeno GPS souřadnicí a na každém místě se nalézaly náhradní baterie do kamer, jídlo a strohý popis budoucích situací typu: „v noci vás někdo vyděsí, dnes se ztratíte, ráno něco najdete před stanem.“

Dialogy, chování, reakce. Vše podléhalo improvizaci a postupně vyvíjenému tlaku. Zásoby jídla se tenčily, každá další lokace mířila do hlubší části lesa, psané vzkazy se stávaly více chaotické a v noci přicházely nepředvídatelné „útoky“ ze strany maličkého štábu. Hluk, ostré světlo, házení větví na stan, strašidelné zvuky atd. Snahou bylo vyvolat psychologický teror. Autentické reakce podléhající strachu, frustraci, dezorientaci, únavě a kumulovaným návalům paranoii, což se naplno promítlo do slavného minutu a půl trvajícího monologu Heather, který se stal ikonickým momentem celého subžánru found footage. Zmrzlá, unavená a vystrašená herečka dostala jasnou instrukci: „promluv do kamery, jako bys nahrávala poslední vzkaz pro svou rodinu.“ Šlo o závěrečný den. Finále v ruinách domu již bylo natočené. Heather strávila poslední noc úplně sama ve stanu, uprostřed lesa. Vzlykání, slzy, strach, špatně rámovaný obličej. Emoční kolaps v přímém přenosu. Přesně v ten okamžik zbořila vznikající Záhada Blair Witch stěnu mezi filmovou fikcí a realitou.

Velká filmová bouda

Díky příspěvkům od menších regionálních investorů, se podařilo vytěžit zhruba dalších třicet tisíc dolarů na dokončení filmu. A že bylo opravdu co dokončovat. Postprodukce se stala opravdovou noční můrou. Téměř dvacet hodin hrubého filmu se mělo zkrotit do osmdesátiminutové celovečerní stopáže. Skrumáž nahraného materiálu se skládala z 60% natočených pomocí Hi8 a 40% natočených profesionální Arriflex kamerou. Spousta záběrů nesouvisejících s filmem, rozmazané a roztřesené části. Zkrátka bordel, v němž byl schovaný pouhý zlomek důležitý pro příběh. Poctivý fyzický střih si vyžádal plných osm měsíců práce a probíhal v Orlandu, přímo ve studiu Haxan Films. Daniel Myrick a Eduardo Sánchez se během postprodukce opravdu zapotili. Museli do chaosu vnést řád, vytvořit srozumitelnou dějovou linii s funkčním obloukem, zachovat iluzi neučesaného, ale z dramaturgického hlediska přesného střihu a ručně vyčistit nežádoucí zvukové prvky (šum, zpěv ptáků, vzdálené ozvěny motorů), s čímž filmařům velmi pomohl zvukař Jeff Betancourt. Při celkové délce 81 minut byl finální poměr filmu 1:13. Tedy doslovně, z každých 13 minut natočeného materiálu se použila pouhá 1 minuta.

Krátce před nasazením filmu na festivaly natočili režiséři asi čtyřicetiminutový pseudodokument Kletba Blair Witch (1999), který ilustroval zmizení trojice mladých filmařů v roce 1994 a objevení jejich zachovalých filmových záznamů. Rádoby investigativní novináři, odborníci a autentičtí obyvatelé města. Dobové fotografie, mapy, zprávy, novinové výstřižky, výpověď šerifa, krátké úryvky z „nalezeného materiálu“ a představení vraha Rustina Parra. Legenda ožila.

Kletba Blair Witch se 23. ledna 1999 nasadila před premiéru samotného filmu na Sundance Film Festivalu. Efekt byl doslova infarktový. Křik v sále, strach, adrenalin. Po skončení nastal menší boj, který vyhrála distribuční společnost Artisan Entertainment. Distributor koupil práva Záhady Blair Witch za milión dolarů a roztočil marketingový kolotoč. Krátký mockument se dostal na TV stanici Sci-Fi Channel, čímž zvyšoval tepovou frekvenci diváků před uvedením filmu do kin. Webová stránka www.Blairwitch.net (mimochodem dodnes funkční) založená již roku 1998 prošla díky Artisan Entertainment modernizací. Obsahovala fiktivní databáze pohřešovaných studentů, jejich biografie, časovou osu událostí a vyšetřovací zprávy. Masivním sdílením adresy skrze e-maily se z webu stal vůbec první virální fenomén internetu. Produkce šla dokonce tak daleko, že hercům zakázala dočasný výskyt na veřejnosti. Na rané verzi IMDb se u jejich jmen objevovaly doprovodné zprávy jako: „pohřešuje se, pravděpodobně mrtvý.“ Ve své době nevídané. Dokonalý marketingový tah a v kontextu kinematografie bez diskuse revoluční přístup k filmovému médiu.

Realismus ve službách hrůzy

Devadesátá léta se nesla ve znamení stagnace hororového žánru. Všichni už všechno viděli. Proč sledovat desátý díl nějaké béčkové řezničiny nevalných kvalit, když režiséři jako Roland Emmerich, Michael Bay či James Cameron nabízeli velkorozpočtové akční spektákly s oslnivou trikovou fasádou? Určitou cestou k nastartování zájmu se v rámci hororových subžánrů stala sázka na posouvání hranic vizuální brutality, z čehož těžila převážně asijská kinematografie. Bezbřehé filmové násilí nabízelo opravdu něco doposud neviděného, ale na druhou stranu nešlo zrovna o byznys, na kterém by se dalo zbohatnout, protože okrajový druh kinematografie logicky uspokojoval jen okrajové publikum. Mapu vedoucí k opětovnému nálezu mnoha milionových tržeb nalezl až režijní nestor Wes Craven, jehož hravý Vřískot (1996) se humorným způsobem zabýval dekonstrukcí hororových klišé. Zatímco Craven do kin přitáhl davy díky ironii, Daniel Myrick a Eduardo Sánchez světu nabídli realismus a dojem autenticity. Výsledek? Při poměru rozpočtu a tržeb je Záhada Blair Witch nejziskovějším filmem v dějinách kinematografie.

Záhada Blair Witch je působivá právě tím, že z limitů nezávislého filmu dělá přednost. Vzpomeňme na všechny ty nízkorozpočtové snímky, kde se z věčné otázky „jak mám natočit ten záběr, když na to nemám peníze“ stávalo stigma režisérů. Až směšně nízký rozpočet je přesně tím druhem vysoce hořlavého paliva, jaké z debutu od dvojice nadšených režisérů učinilo opravdovou senzaci. Nedostatek peněz jako určující rys vizuálního stylu. A nejen to. Otřepaný leitmotiv „natočeno podle skutečné události“ snaživě poukazující na zakomponovaný prvek něčeho autentického se v případě Záhady Blair Witch stal jejím základním kamenem. Podstata filmu se navíc mohla opírat o celý uměle vytvořený kosmos. Doprovodný dokument, webové stránky, policejní zprávy a novinové výstřižky jsou vlastně onou inspirativní „skutečnou událostí“, kdežto film samotný je demonstrativním potvrzením této pravdy. Záhada Blair Witch byla v době vydání naprosto opravdová, uvěřitelná a autentická, čímž zastínila vše, co se nálepkou o inspiraci skutečnou událostí honosilo. Paradoxní je, že robustní obal kolem filmu je od A do Z vylhaný, včetně snímku samotného.

Sledujeme film poskládaný z nalezených záběrů trojice pohřešovaných filmařů. Studenti Heather, Mike a Josh se v roce 1994 pustili do realizace dokumentu o mýtické čarodějnici. Po přicestování do Burkittsville v Marylandu natočí několik rozhovorů s místními obyvateli. Příběhy o čarodějnici a podivínském poustevníkovi a vrahovi Rustinu Parrovi se stávají semínky, z nichž později vyklíčí nefalšovaný divácký strach. Jakmile se amatérští filmaři přesunou do lesa, tedy na domácí půdu údajné čarodějnice, začne přituhovat. V noci je probouzejí podivné zvuky, ráno před stanem nalézají malé kamenné mohyly a navíc se v lese dokonale ztratí. Napětí houstne, neboť rostoucí frustrace vnáší klíny mezi podrážděné filmaře. Noční teror nabírá na intenzitě a Josh jednoho rána zmizí. Heather později objeví svazek větviček, v nichž je ukryta krev, vlasy a lidský zub. Hrůza vrcholí. Pozdě v noci zbylá dvojice uslyší sténání Joshe. Sledují hlas až k ruinám domu Rustina Parra. Uvnitř nalézají stěnu plnou krvavých otisků dětských dlaní a také svůj vlastní konec.

Nejvíce efektivní stránkou filmu je v důsledku nulová přítomnost jakýchkoliv efektů. Záhada Blair Witch intenzivně využívá naší představivost, čímž se z obligátních lekaček, gumových strašáků a hromady dalších klišé stávají jen tušená znamení ukrytá ve tmě. I sebehloupější banalita zde dostává děsivý význam. Po jedné vyhrocené noci nalézá Josh na svém batohu stopy lepkavého slizu. Okamžitě je touto událostí posedlý, přesvědčený o tom, že si na něj zasedlo nějaké zlé znamení. Zbytky slizu mohla na batohu docela klidně zanechat žába, šneci či slimáci. Ani kamenné mohyly nevypadají nijak hrozivě, ale úvodní série svědectví obyvatel města nám neustále rezonuje v uších. Ti lidé na čarodějnici bezmezně věřili. Brali všechny ty staré povídačky o prokletém lese a ztracených dětech jako fakta, čímž se naše představivost dostává do varu a neustále kalkuluje s hroznými možnostmi, i když se v zásadě nic neděje. V těchto momentech film dokazuje, že k vyděšení obecenstva nepotřebujete žádné nákladné rekvizity. Obzvláště v časech, kdy nám nastupující CGI technologie byly schopny ukázat cokoliv, se Záhada Blair Witch uchýlila k připomínce, že skutečně strašidelné jsou věci, které nevidíme.

Jenže! Částečný problém shledávám v tom, že účinky výše popsaného kouzla vyprchaly v roce vydání a dnes by mohly mít vliv možná jen na diváky filmem nedotčené. Já sám si film připomněl před několika dny. Co jsem zjistil? Genius loci je nenávratně pryč. Místy jsem se nudil a kupodivu si přál zahlédnout alespoň něco, abych získal iluzi děje. Tedy něco kromě slizu, pár šutrů a krvavého zubu. Snímek nikdy nepřesáhne hranici psychického teroru. Postavy pobíhají s roztřeseným objektivem po nočním lese a vykřikují: „Viděli jste to?“ Samozřejmě, že neviděli, protože nic neviděla ani kamera. Cítil jsem se být permanentně závislý na domýšlení toho, co postavy vidí, jelikož já sám neviděl zhola nic. Člověk si dnes spíše všímá určitých zvláštností v chování postav. Proč jeden z filmařů zcela nepochopitelně zahodí mapu do vody? Proč si skupina neznačí cestu, což by jí později jistě pomohlo s orientací? A proč se ksakru nedrží koryta řeky, které logicky musí někam ústit?

Šikovná práce s tajemnem je samozřejmě chvályhodná a bývá i nedílnou součástí těch největších klasik hororového žánru. Víra v tajemno však v těchto filmech vždy závisela na ukázání něčeho přesvědčivého, konkrétního nebo naznačeného. Mohu vidět Vetřelce (1979) posté a pokaždé se budu těšit na své oblíbené scény, protože i když kultovní sci-fi Ridleyho Scotta neukazuje příliš, tak to málo bohatě stačí k podtržení víry v existenci mimozemského tvora.

Záhada Blair Witch si zaslouží svůj úspěch i zlatý zápis v dějinách světové kinematografie. Líbí se mi ten nápad i minimalismus přetavený ve vítězství formy nad obsahem. Při současném sledování z filmu nadále odkapává autentičnost a nelze mu upřít ani hutná atmosféra. Akorát během projekce pravděpodobně zjistíte, že kromě tmy, roztřeseného objektivu, praskání větví, otravných hádek a hysterického křiku nemá nic, na co by se divák mohl opakovaně těšit. Žádný zlověstný stín za stromem, natož náhled do očí opravdového zla. Záhada Blair Witch je fenomén, který zazářil roku 1999. Film je tu s námi doposud, ale velká část oslnivého kouzla okamžiku zůstala zakletá v minulosti. Debut Daniela Myricka a Eduarda Sáncheze je především zakonzervovaným důkazem o neuvěřitelné síle chytře postaveného marketingu.

Chaloupka ze zlata

Necelých dvě stě padesát milionů dolarů ukořistěných filmem, který stál v nákladech šedesát tisíc. I po těch letech neuvěřitelné. Klobouk dolů. Spojení šuškandy, webových stránek, plakátů s tvářemi pohřešovaných filmařů a pozitivních recenzí udělalo své. Celoplošné nasazení doprovodného dokumentu do televizního vysílání pak účinek ještě znásobilo. Záhada Blair Witch měla premiéru 14. července 1999 v řetězci kin Angelika Film Center v New Yorku. Plamínek zažehnutý na Sundance Film Festivalu proměnilo celostátní promítání v nekontrolovatelný požár. Koncem července už název filmu skloňoval snad každý. Hrůzyplné reakce těch, kteří uvěřili, přiživovaly zvědavost ostatních, kteří se k filmu sice stavěli racionálně, ale zároveň nedokázali odolat pokušení. Promyšlený marketing pochopitelně pokrýval jen oblast Spojených států amerických. Zvýšená poptávka ve zbytku světa však byla hnaná právě zaoceánskou hysterií, jež jako příslovečná vlna tsunami pohltila i evropský trh.

Přesto se nedá ani vzdáleně konstatovat, že by Záhada Blair Witch podléhala jednotné chvále. Nadšené kritické odezvy byly rychle vystřídány těmi chladnějšími. Bez uměle vytvořeného cirkusu by prý šlo o průměrně zpracované home video bez přidané hodnoty. Pokud jde o diváky, můžeme reakce označit za výrazně polarizující. Na jedné straně potlesk za autentičnost, propracovanou mytologii a atmosféru. Na straně druhé spílání za hrubě useknutý konec bez pointy a patřičného emocionálního uzavření, nehledě na rušivý třes ručních kamer, který při běžeckých částech filmu vyvolával u některých diváků spontánní zvracení v důsledku kinetózy. Dobrou reklamu filmu neprokázaly ani mediálně propírané stížnosti trojice herců, které studio v rámci kampaně drželo v izolaci a za účast ve filmu jim vlivem špatně nastavených smluv zaplatilo jen pár drobných. Heather Donahue, Joshua Leonard a Michael C. Williams v říjnu roku 2000 společně zažalovali Artisan Entertainment. V mimosoudním vyrovnání herci ze studia dostali částku devíti set tisíc dolarů. Tři sta tisíc pro každého.

Bez ohledu na méně pozitivní faktory se z filmu stala senzace a už tehdy bylo jasné, že se píše další významná kapitola filmové historie. Velmi se kupříkladu skloňovala otázka originality. Daniel Myrick i Eduard Sánchez se v rozhovorech nebáli přiznat inspiraci americkými pořady o paranormálních jevech a často uváděli i konkrétní názvy. Filmové historiky proto zarazilo, že ani jeden z režisérů nikdy neuvedl italský snímek Kanibalové (1980), tedy vůbec první found footage film vycházející z konceptu „nalezeného filmového materiálu“. Pravdou je, že šokující klasika Ruggera Deodata měla v USA začátkem devadesátých let stále stopku. Kvůli sexuálnímu obsahu a reálnému násilí na zvířatech se k filmu oficiální cestou nedalo dostat. Je nepravděpodobné, že by mladí režiséři snímek viděli před napsáním svého autorského scénáře. Sami uvedli, že jejich snahou bylo vytvořit moderní mýtus vycházející z umělé lokální legendy. Nikoliv krvavý exploitation film, ale spíše psychologický experiment. Nepřímý vliv je nicméně nepopiratelný. Samotný Deodato se k situaci vyjádřil s ironií sobě vlastní: „Všichni říkali, že jsem natočil nejrealističtější film všech dob a tehdy mě za to chtěli zavřít. Pak přijde Amerika, udělá to samé, jen bez krve a vydělá čtvrt miliardy dolarů.“

Pohádky je konec

Dopad Záhady Blair Witch na popkulturu je nedozírný. Přímá filmová pokračování (špatná), parodické snímky (ještě horší), počítačové hry a celá líheň found footage pokračovatelů: Paranormal Activity (2007), REC (2007), Monstrum (2008), Kronika (2012), Na návštěvě (2015) a hromada dalších. Já osobně subžánru found footage příliš nefandím. Velmi mě irituje třeba potřeba hrdinů natáčet prostředí i v situacích, kdy by skutečný člověk kameru dávno pustil. Útok zombií, vrahů i mimozemšťanů. Na tom nesejde. Kamera musí být zapnutá. Při zdolávání žebříků, řízení auta, střelbě, útěku, boji tělo na tělo. Kamera musí být zapnutá. Jen minimum takto pojatých snímků dokázalo nutnost zapnuté kamery vyřešit elegantně. Napadá mě snad jen Rec 2 (2009), kdy malé kamery tvořily pevnou součást výstroje zásahové jednotky, což dává perfektní smysl. Druhý případ je potom samotná Záhada Blair Witch. Ta sice rovněž oplývá uvedenými neduhy, ale byla první, svěží, neokoukaná a já tu habaďůru tvůrcům sežral i s navijákem.

Do našich luhů a hájů film docestoval až 12. října 2000, díky distribuční společnosti Bontonfilm. Tedy zhruba s ročním zpožděním od americké premiéry. Coby pubertální tele jsem na film narazil ve videopůjčovně. K výběru kazety mě přiměl vedle stojící kamarád, respektive jeho rozmáchlá gesta, vykulené oči a extaticky pronášené fráze: „Ber to, vole! Bratránek říkal, že je to podle pravdy!“ Upřímně. Nikdy předtím natož potom, jsem se u žádného filmového díla tolik nebál. Krásná vzpomínka a už za ni si tento nízkorozpočtový snímek zaslouží čestné místo v mém srdci. Intenzita sice vyprchala a z tehdejší hrůzy na mě zůstal civět strašák do zelí, ale z pohledu člověka, který se zabývá historií kinematografie, jde o nesmírně zajímavý filmový úkaz. Minimálně okolnosti vzniku a následný humbuk stojí za trochu toho poctivého bádání. Záhada Blair Witch vlastně ukazuje, že opodál plující opar tajemna může být po letech působivější, nežli objekt ukrytý za ním. Společně s filmem jsem si pustil i doprovodný dokument Kletba Blair Witch. A víte co? Předkrm mi dnes přijde chutnější než hlavní chod.