Cesta do hlubin metalistovy duše.

Přestože je kalifornská formace zapsána do lexikonu těžkého kovu již od začátku osmdesátých let, tak kvůli častým pauzám v činnosti má na kontě pouze 5 dlouhohrajících desek, a to včetně recenzovaného opusu. Datum (19.2.1991) emise předchůdce „Time Does Not Heal“ je samo o sobě vypovídající asi jako námi dávno uvyklá realita takřka neomezeného hudebního on-line výběru. Teplo ve značkových kamnech se holt musí udržovat tak, aby se fanda nemusel příliš často ohřívat u jiného ohně a je jasné, že plamen povědomí nelze donekonečna udržovat na čtyřech věčně skladových tabletách suchého lihu – Pepo, to nejde. Jedenáct zbrusu nových skladeb na „Extinction Level Event“ sálá žárem přímo vyhlazovacím.

DARK ANGEL jsem si vždy spojoval se jménem, které tu není nutné příliš obšírně představovat; Gene Hoglan se samozřejmě dá propojit s mnoha legendami metalové historie. Většina z nich je stále různě živoucí, ta největší DEATH aspoň přes revivalové seance. Tímto se dá odvodit i ta nižší plodnost tělesa, kde Gene pokoušel i jiné instrumenty než své proslulé bicí. První tři řadovky těchto Američanů jsem poměrně rychle odložil. Byla z nich cítit „copy“ dravost a umrlčí pach nejen krajanů SLAYER, ale i Germánů KREATOR a onoho času si juniorská radikalita vystačila s modlami, které pravidelně zapalovaly další vatry. Osud čtvrtého alba byl stejně uvědoměle zastíněn ranými fošnami FORBIDDEN a TESTAMENT.

Určitě znáte situace, kdy do sebe vše až podezřele snadno zapadne.

Pokud by zde nebyly příznivé depeše z vystoupení na letošním „Brutalčeku“ (hned třikrát jinak), tak si DARK ANGEL nejspíše ponechám v hibernačním módu. Toť první klik okolností. Druhým je svou obludností doslova fascinující obal novinkové kolekce, který však vykresluje pocit z „Extinction Level Event“ v podobě přesně pasující do obrazotvorností mojí fantazie. Ztělesněná práce zla už nemůže být přitažlivější. Třetím kliknutím je samotný hudební obsah, o němž se sice nedá hovořit v žádných superlativech, ale „na férovku“ i ta nejklasičtější thrashová klasika pořád dokáže nadmíru potěšit. Příjemné zjištění, zvláště v tomto roce, který mimo hudební dění sliboval jakousi větší stabilitu, přinesl však o to více chaosu a tady je k tomu odpovídající soundtrack. Poslední klik k mému obrovitému překvapení.

Pětice muzikantů si jednoduše nechce hrát na nic, co nemůže být. Z Hoglanovy hry rezonuje kvantum již odvedené práce v TESTAMENT a je to znát hlavně při volbách specifických temp, které má Gene v novodobé tvorbě oaklandských na svědomí. Dále si je možné všimnout, že i Rinehartův chrapot občas promlouvá v polohách Chucka Billyho. První dvě skladby se nedají popsat jinak než „námrd“ s explozemi lety napěchovaná energie. Oba vály navíc osvěžují sbory, a zvláště ten v titulní skladbě, podobně jako smrt, nešetří nikoho. No a texty na hranicích gore poetiky jsou dalším jevem v právě nastolené apokalypse.

„Woke Up To Blood“ nese při budovaní sktruktury rukopis Holtových EXODUS, „Scareface The Room“ s vyšponovanou parní rytmikou a ozvěnami SLAYER dodává nefalšovanou hororovou atmosféru a pokouší growl opět za asistence sborových doprovodů. Sílu hardcore předvádí „Atavistic“ a poslední „Extraction Tactics“, kde se příkladně povedlo provětrat několik rychlostí. Před finálním dvoj náletem, ve kterém jako sirény promlouvají sóla obou sekerníků tu máme na pozici devět pomaleji tekoucí dehet „E Pluribus Nemo“ s jistým uvolněním v depresivním narativu „nikdo z mnoha“.

Argumentaci o sesmolené padesátiminutové oldschool křeči bez většího nápadu jsem schopen vyslechnout a pochopit, nemohu s ní rozhodně souhlasit, protože, a v tom tví krása hudby, ať dělám, co dělám, tak mi tato deska jednoduše 100% sedla do událostí dnešní dnů. Opravdu jí nemám co vytknout. Ano dobře, invence veškerá žádná, zvuk není křišťál ideál, ale tohle figurám odkojeným šuměním kazet nemůže odfouknout nášivky z „džísky“. Beru to jako jistou známku punku.Nehodlám si své lehce nabyté nadšení kazit svými těžkopádnými rozumovými analýzami. Tyto by měly sloužit jako reálie při exekuci vlastní soudnosti, a proto nemohu udělit vyšší hodnocení, a to i přesto, že jsem v podstatě maximálně spokojený.