Heavy metal je žánr zbožňovaný i vysmívaný. Žánr, který je tady s námi už bezmála 5 dekád a který asi dle většiny expertů to hlavní o sobě řekl v osmdesátých letech. No a pak je tady v poslední době sílící zástup těch, jimž těžký kov ještě stále přináší dostatek vzrušení a radosti. Nová vlna tradičního heavy metalu, jak se tento jev odborně nazývá, odmítá vzít na vědomí aktuální letopočet i moderní trendy v metalové muzice a s úsměvem ve tváři a srdcem na dlani se plně obrací do idealizované(?) minulosti, kdy pravidla tvrdé muziky diktovali chlapi v kožených outfitech.

Pochopitelně značně celou věc zjednodušuji, ale faktem zůstává, že aktuální (a i jakákoliv jiná) heavymetalová vlna se nemůže a vlastně ani nechce odstřihnout od svého zlatého období, a právě proto se dá šmahem odsoudit jako něco, co nevábně páchne okázalým tradicionalismem a zarytě odmítá jakýkoliv náznak modernity. Ale dá se něco takového prohlásit i u produkce kapel, jakou jsou švédští AMBUSH? Je úplně nutné odsoudit jejich tradiční heavy metal, i když disponuje současnou produkcí a nebojí se jemných výpůjček z metalových proudů, řekněme, že trochu modernějšího ražení?

Pětici z města Växjö nelze úplně zařadit po bok mladých heaymetalových kapel, byť se svojí poslední nahrávkou nominovali do pozice lídrů současného hejvíku. Ovšem těch studiových počinů mají na svém kontě už několik, přičemž debutové album „Firestorm“ vyšlo už v roce 2014. Takže v tomto ohledu je můžeme považovat za zavedenou a zkušenou kapelu. Navíc pevně jištěnou skvělými muzikanty. Zejména duo Oskar Andersson (basa) – Linus Fritzson (bicí) si svoji lásku k „pravěkým“ formám kytarové muziky snad ještě více hýčká v řadách hardrockových NIGHT, kde Andersson hraje pro změnu na kytaru a obstarává i mikrofon.

Zde by však jeho procítěný vokál našel asi menšího využití. Hudba AMBUSH potřebuje neméně procítěného, avšak více k heavy metalu tíhnoucího zpěváka. A tím přesně Oskar Jacobsson je. Barva jeho hlasu vystřídá v průběhu desky hned několik jemných odstínů, díky čemu vzniká velmi pestrá pěvecká paleta. Jestli je Oskar i největším frajerem pod sluncem, či snad dokonce „chodiace gule“, což jsou jasně daná kritéria pro kvalitního heavymetalového zpěváka dle Juraje Ondrejmišky, posoudím snad až budu mít šanci vidět kapelu živě.

V její studiové formě je to však v tomto ohledu vysoká kvalita a prvotřídní těžký kov. Švédové zvládají ukočírovat balanc mezi silnou inklinací k žánrové tradici a vlastní kreativitou tak, aby z toho ve výsledku byla ortodoxní heavy deska, avšak s dostatečným puncem autorské práce. Dramaturgie nahrávky klasicky střídá rychlejší kvapíky, přičemž jeden z nich – titulní „Evil In All Dimensions“ celou kolekci i otevírá. Jejím největším hitem se však s největší pravděpodobností stane hned následující skladba.

Jedno z klišé praví, že heavymetalové kapely ve svých textech málokdy řeší nějaké závažné téma, či nedej bože vyjádří politický názor. Když pojmenujete píseň podle výrazu pro ruský způsob vojenské či diplomatické doktríny, rozhodně to není oslavou ničeho, čím se tento pojem dá vysvětlit. Zároveň jde o vynikající píseň, která zůstává plně v žánrových intencích nahrávky a přesto nabídne poněkud temnější tón, strhující groove středního tempa a výborné sborové vokály ve slokách. Je to přesně ten háček, který chytne hned na začátku alba.

Pak už je vlastně jen otázkou, jestli další poslech nabídne podobné kvality, anebo kvalitativní křivka půjde dolů. Nemají to v tomto směru další skladby jednoduché, ale AMBUSH jsou letos v takové fazóně, že na stůl s klidem postupně vykládají další triumfy. Účelně se nám v uších prostřídají rychlé úprky typu „Iron Sign“, skladby v rozvážnějších tempech, jako například americkými osmdesátkami vonící „The Night I Took Your Life“ a nemůže chybět ani procítěná balada „I Fear The Blood“, umístěna přímo doporostřed tracklistu.

Co oceňuji nejen u AMBUSH, ale obecně je to pozitivum hromady nahrávek nové vlny tradičního heavy metalu, je dynamický zvuk, což je jedna z těch nejpříjemnějších reminiscencí časů dávno minulých, pokud ne vůbec nejpříjemnější. Přehlednost nástrojů se pak stává samozřejmostí včetně pronikavé basy Oskara Anderssona.

Švédové dokázali do rozumně zvolené stopáže doslova nacpat hned několik pohledů na klasický heavy metal a v případě písně, jakou je „The Reaper“, částečně i na klasický rock. Rychlejší střední tempo, řízná sloka a explodující refrén přinášejí další závan „americké“ atmosféry, tentokrát se silným přesahem do tvrdší formy stadiónového rocku. Začínám věřit, že ve Švédsku se nachází nějaký zázračný pramen, po jehož konzumaci z vás padají rockové hity a kromě pravidelně z něj popíjejících THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA si letos pořádně lokli i AMBUSH.

Ti však stále zůstávají hlavně heavymetalovou kapelou, a to i na svém čtvrtém albu. Své zdatné předchůdce překonává elegantním a nadmíru strhujícím způsobem. Můžeme rozjíždět debaty o originalitě současné vlny těžkého kovu, ale jeho tradiční podoba se dá hrát na solidní úrovni i v současných podmínkách a když se k tomu přidají tak talentované a muzikantsky disponované kapely, jakou jsou AMBUSH, je pak výsledný studiový produkt bez ohledu na všechny okolnosti prostě radost poslouchat!