Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo před festivalem napsal, že Plzeň byla na starých punkových mapách označena visačkou s hláškou „tady žijou lvi”. Mžourám na knihovničku, kde na mě zírá svazek s názvem „Plzeň punková a metalová“, jenž mapuje punk od osmdesátek do půli devadesátek a připomínám si, že zas tak strašný to nebylo. Je tedy fakt, že na přelomu milénia Plzeň válcovaly velmi pravidelné večírky zakončené dvěma open airy, které se označovaly jako hardcorové, ale aristokracie Scény by nad nimi zcela jistě ohrnovala nos. Ale takový to tu prostě bylo.
No a pak tu byl Fluff fest, jenž se zrodil právě v Plzni, městě lvů! Takže ona tady nějaká ta semena vždy dlela v půdě a čekala na vhodný čas, kdy vzklíčit. Opravdu bujné vegetace jsme se dočkali až několik let zpátky, kdy vznikl kult uctívačů keltského boha Toutatise a dokázal na chodbě zkušebny zorganizovat koncerty kapel, před kterými poklekli všichni obyvatelé hlavního města grindcore - Trutnova. A já jsem fakt nadšený, že Toutatis fest slaví druhé narozeniny. Zrodila se tradice!
Na břehu Radbuzy tentokrát nestojí žádná scéna, ale jen nízká podlážka, za ní pár svítítek a úplně to stačí. Startují domácí HYACINTH a hned na začátku tu je drop poctivé hardcorové riffařiny, takže místní i přespolní kinders mohou otestovat svoje two stepové střevíce. Nový materiál o poznání rychlejším, zběsilejší a odvážnější ve vyhrávkách. Petr ty svoje KISSácké začátky prostě čím dál tím hůř maskuje. Zapomeňte na pravověrné hardcorové šablony z desky „Look Who´s Alone Now”, ty jsou prostě pryč. HYACINTH jdou dál a jsou brutálnější a komplikovanější.
Tak nějak jsem věděl, vzhledem k lidem, co tam hrajou, že trnavský MEKENZY budou úplně parádní hlomozící powerviolence granát, který nebude mít slitování s nikým, kdo se octne v jeho blízkosti. Jde o první test, jestli tohle podium unese kapelu bez basy. Před zvukaři se dá smeknout, bylo to špinavé, současně čitelné a dostečně nahlas. Ale dnes to rozhodně není poslední maniakální energická smršť na prknech, co znamenají PV svět.
Ostraváky HOSPITAL BRUT jsem naposledy slyšel někdy v roce 2021 na výborné akci PUNXTREFFEN a od těch dob se toho moc nezměnilo. Vibe Obscene Extreme kopuluje s tím nejdivnějším smradem z Creepy Teepe a výsledek je jednoduše geniální maškarní harsh noisecore chaos, který je nemožné srovnat s něčím jiným. Po nich jde na prkna trio BLISTERER, o kterých jsem se ve stánku Day After letos na Obscenu dozvěděl, že jsou něco jako čeští DECULTIVATE. No a já vám úplně nevím. Mají dost podobně hrajícího bubeníka, ale ta basa a kytara, to je minimálně o pár kilometrů v jiné zóně. A závěrečná „The Kind Of Epilogue You’d Expect In A Trashy Book“ - to je vlastně taková postmetalová emařina. Prostě melancholický slzičky a tupý žiletky zabalený do hardcoru. Něco jako by DROM chtěli hrát trochu jako CONVERGE. Ale koncert naprosto skvělej, zvukově čistota, instrumentálně akurátní. Spousta technických fines, ale nic, v čem by ses poztrácel. Prostě technický a současně plný citu. To je dost vzácná kombinace.
Další kapela z tý slezský punkový Mekky jsou HUMANITY IS FUN. Co o nich napsat. Banda teenagerů si do středu postavila Dona Corleoneho domácího powerviolence, který ale od svých pětadvaceti let nestárne, takže to nevypadá blbě. Byť z fotek registruju pár šedých vlasů, takže mám jistotu, že Skulda ten obraz Doriana Greye doma fakt nemá. Kluci si to powerviolence dělají po svém. Nejlepší song je samozřejmě „Komentáře Marka Dočekala na FB jsou zároveň nejlepší texty do powerviolence“, to je úplně stadionová kvalita a já to poslouchám stále dokolečka. Kytarista je blázen do GODFLESH a NINE INCH NAILS, takže sem tam vás překvapí nějaký ty efekty nebo ne zcela standardní postupy v rámci přísných pravidel stylu. Zpátky na koleje to nasazují noisové vložky a pak hlavně texty, ve kterých se skrývají takový ty pravdy, co by se měly tesat do obelisků jako „Chceme víc masožroutů, aby veganské jídlo bylo víc ve slevách“ nebo „Kdyby nebyly války, to by nebyl ani crust.“ – to tedy hlavně! Tohle prostě chceš. Mládí vpřed.
DECULTIVATE jsem viděl tenhle rok potřetí a tentokrát se suverénně nejlepším zvukem, který snad kdy měli. Kapela valila jak blázen a tak nahlas, že by nad tím pozdvihl obočí i Michael Gira, přesto bylo vše dobře a zřetelně slyšet. Zašmodchaný hardcore, jak ho hrají, tak zůstal chaotický po hudební stránce, přičemž byl pro posluchače dobře zřetelný. Měl jsem místy pocit, že kapela trochu ubrala na živelnosti vystoupení, ale to se dá pochopit, když člověk hraje zahalen slunečními paprsky. Plus teda myslím, že minimálně pro zpěváka Miroslava to byl druhý set toho dne. Podtrženo sečteno: dávám lajky a follow a příště si vezmu špunty.
Francouzi WILLxSMIC jsou bez kytary. Mají jen zpěváka, co sem tam obsluhuje nějaké ty ruchy na noisovém stolku, a zbytek je drum and bass. A ačkoliv se zpěvák chvilkama pokouší o bigbossovské „óóó“ tak ROOT to rozhodně nejsou. Leze z toho zase powerviolence a člověku se až nechce věřit, jak barevnej tenhle subžánr je. Tentokráte dosolenej fastcorem a dalším kořením. Všichni tady myslím víme, že basáci, co v současnosti hrají na Rickenbacker, jsou trochu podezřelý a leckdy tíhnou k historickým hadrům od Hugo Bosse, ale tady je všechno v pořádku. Chlupatá basa roztažená octaverem dává dostatek tlaku a o opravdu nezapomenutelně živelnou performance se stará zpěvák Jimmy.
Všichni víme že slovenské powerviolence božstvo sídlí v Lučenci, nicméně poslední dobou fakt moc nekoncertuje, takže je úplně super, že MEDICATION TIME dovalili právě na Toutatis fest, protože tahle kapela právě sem neodmyslitelně patří. To byl prostě koncert, kde bylo všechno správně a pamětníci zamáčkli slzu. Tady se jede stylová ryzost, včetně vokálu, kterej je jak z PV slabikáře. Pokud si člověk myslel, že už to víc být nemůže, tak na prkna, která znamenají Toutatis fest, dohopsala kapela, která drží rekord v počtu skoků během koncertu. Někdo jim říká punkoví klokani, jiní zase thrashcorové jojo. My ostatní víme, že je to ten nejpřísnější skatepunk solenej fastcore a thrash metalem v tak výbušné formě, že se podává jen s ledem v trenkách. Na druhou kytaru s LICKSPIT hraje Petr (ten den také HYACINTH a BLISTERER) z toho důvodu, že na hardcorové scéně u nás existuje tajný žebříček, ve kterém hudebníci sbírají body dle hesla „v kolika kapelách hraješ, tolikrát jsi hárdkorista“. Na letošním Toutatisovi navíc existuje bonus, který tyto body doubluje, takže Miroslav a Skulda popojel v rámci hardcorového bodování o dva, ale Petr o šest! A to se vyplatí. Zpět k LICKSPIT. Ta kapela skoro nezkouší, ale jakmile to rozjede, je nezastavitelná. Rozpoutává se naprostý chaos a BANDIT, kteří před chvílí dorazili, smutně koukají na to, jak vysoko ta laťka je.
Nebudu kecat, FAÜST to na tomhle festivalu měli fakt těžký. Jediná ortodoxně metalová kapela a navíc hrají před headlinerem. To je prostě zodpovědnost! A rozjezd byl trochu pomalejší, byť se Kryštof hned v úvodu pokusil vyrovnat se LICKSPIT ve skoku vysokém. Už to nedělej, tohle thrash metalu nesluší! Asi po druhé skladbě skupina i lidi roztáli a kotel začal zase bublat. Konec už se jede úplně na pána, všichni máchaj hlavou a všichni spokojení. Mimochodem, FAÜST měli úplně libovej zvuk, kterej byl konkrétní, ale dostatečně tlačil.
Americko-napálské grindcore trio z Philadelphie, BANDIT, ale tu laťku přeci jen zvedlo ještě o dva levely. Naprostý a nepolevující tlak v nehorázném tempu. Toutatis se vykoupal v grindcorové apokalypse. Tahle kapela je jedním slovem strhující. Její živé koncerty nelze ignorovat. Musíte být prostě někde vepředu a nechat se zmuchlat tím tankem s mikrofonem, co nerespektuje osobní prostor. Zezadu to pohání Gobinda, který u hraní fakt vypadá trochu jako chobotnice, jež dostala epileptický záchvat. Mezi tím vším pak bruslí chlupatý tvor, který vše v dosahu ohrožuje nenadálým mácháním kytary. Jedna z mála kapal, která má jen tři členy, a přesto jí žádné podium není dost velké. Většina materiálu z poslední desky „Siege of Self“.
Závěr koncertu obstarali MÖBIUS, kapela, jejíž kytarista má prostě rád zvuk. A všechny návštěvníky do něj patřičně oblíkne. Jedna kytara, jedny bicí, ale hutnost, která se nedá krájet ani japonskou katanou. Naprosto bravurní dramaturgický zásah. Instrumentální doom sludge, který zatluče do země všechno, co ještě vyčuhuje nad trávníkem. Viděl jsem vícekrát a podtrhnout zvýrazňovačem musím, že s tak neuvěřitelným sounddesignem, jsem je neviděl nikdy! Příští rok jedem zas!
text: RIP, Jenda
Divoký post hardcore mixnutý alternativním metalem, ozvuky THE MARS VOLTA se míchají s vlivy DEFTONES, do toho djentové výpady. Současně je zde i odér jakési crossover rockové progrese. Vhodné i pro fanoušky HAIL THE SUN nebo VOLA.
Američané hrnou tradiční brutální death ve slamming stylu. Na rychlost se tu příliš nehraje, i když se objeví i pár sypaček, ale to hlavní je nekompromisní tlak podpořený masivním zvukem. K tomu nějaké ty techničtější finesy a je z toho fajn masakr.
Jeden z mých favoritů roku 2023 je tady s novou deskou a já jsem zatím spokojen. Je to více heavy, více metal, ale ten post-punk to opět celé krásně obepíná a dodává tomu výraznou atmosféru a drive. Ještě pár poslechů a dojmy budou mnohem jasnější.
Thrash-deathoví měňavci z Leedsu se na třetí desce přestavují se svou nejvyspělejší, nejbizarnější a nejepičtější tváří, která občas morfuje tak rychle a krkolomně, až člověku lehce tiká oko. 80 minut futuretro hypnagogie vtahuje jako černá díra.
Chladná, disonantně skřípějící a ne úplně stravitelná sbírka, jež nalezne odbytu u zákazníků THANTIFAXATH, DSO, AOSOTH a nebo třeba GEVURAH. Pokud máte ten svůj nasypaný BM rádi „trochu jinak", nemůžete se "Stillamentum" narazit. Ošklivé a ničivé dílo.
Američané na nové desce přidali důraz na melodické vokály a trochu zpřehlednili svůj energický djent. A nejsem si jist, že je to dobře. Stále jim podle mě nejvíc sluší, když to prostě pálí v masakrálním meshugge stylu. Ale slušné album to určitě je.
Tady jsem se přepočítal. Od účastníků letošního Tones Of Decay, HARROWED, jsem čekal něco úplně jiného. Jasně, slibovaný death říznutý punkem tu je, ale místo primitivní, obludné špinavosti se dočkáme až překvapivě hravé a odlehčené desky. Ale šlape to.
