Jak už to tak v poslední době v Norsku chodí, je ukázkovým příkladem hudební otevřenosti a nebojím se říci i geniality nejen pokud jde o estetické cítění. Album „Iter.Viator“ je dalším hudebním počinem muzikální rodiny Tveitanů. Po Ihsahnově „Somniu“ pod hlavičkou THOU SHALT SUFFER, přišla se sólovým projektem před vydáním nového alba PECCATUM i jeho žena Heidi (aka Ihriel) a můžeme jen doufat, že nezůstane pouze u jednoho alba.
Heidi se při komponování hudby na hony vzdálila čistě metalové škatulce a výsledkem je neskutečně barvitá mozaika stylů a nálad počínaje postupy vážné hudby, přes jazzové prvky, trip hop a rozsáhlé jakoby soundtrackové plochy. Prostě všechno a ještě mnohem víc, na co jsme od Heidi a spol. zvyklí.
Stejně jako u PECCATUM, kostru všech sedmi kompozic tvoří všeobjímající a dojem rozlehlosti budící orchestrální smyčcové plochy, která však velmi zřídka vystupují do monumentálních a bombastických výšin (krásná „In the throws of guilt“) a spíše se drží při zemi („Sanies“). Tu a tam problesknou tklivou melodií sólové housle nebo cello za častého doprovodu piana a velmi rozmanité kytarové hry. Apropos kytary: ty jsou na albu zaranžovány velmi rafinovaně a rozhodně nehrají hlavní úlohu. S každým novým poslechem jsem měl pocit, že různých kytarových vychytávek je na albu čím dál tím víc – od různých akustických pasáží přes krátké vyhrávky probleskující kdesi na pozadí, nervózní metalové riffy se zvukem, jaký bylo možno nalézt na „Themes from William…“ od ULVER slévající se několikrát za asistence ostatních nástrojů v disharmonické kakofonie. To vše velmi vkusně podporuje rytmická složka. Ta je tvořena směsí elektronických, místy až tanečních, beatů (třeba „Death salutes Atropos“), ale i tradičních bicích pohybujících se na hranici jazzu (za všechny „The nudity of light“), rozmanitých perkusí a doprovodných samplů a kromě toho všelijakých industriálně znějících pazvuků.
Kapitolou samu o sobě je vokální projev Heidi, který pouze v několika vypjatých momentech připomíná až hysterický a afektovaný přednes v PECCATUM. Ve většině okamžiků se její zastřený, avšak uchu velmi lahodící hlas étericky nese na vlnách smyčců, v několika okamžicích přecházeje v krásný operní zpěv. Strhující okamžiky vám připraví např. skladba „Sanies“, kdy za doprovodu rozjíždějících se beatů a smyčcových ploch nastupuje Heidin naléhavý hlas. Album svými vokály ověnčili také pánové Ihsahn a Garm a nutno dodat, že se jim to opět povedlo. A třeba Garmův part v „The nudity of light“ rozhodně posadí člověka na zadek. Ihsahnovy vokály jsou bohužel, podobně jako některé kytarové linky, zasunuty kdesi na pozadí, o to více je však po několika posleších oceníte.
Co dodat na závěr: hudba STAR OF ASH nabízí spolu s kontrastním expresivním lyrickým obsahem (např. „I yearn to vomit my heart all over you…“ v zasněné „The nudity of light“) pocitově sevřenou hudbu nesoucí se od minimalistických noir pasáží až po rozvláčné bolestivé plochy jakoby z jiného světa, které tu a tam evokují neoklasickou rozevlátost alba „Strangling from within“. Heidi opět dokázala, že umí a její album je rozhodně povinnost pro všechny, kdož milují melancholii a zasněnost dnešních THE THIRD AND THE MORTAL nebo THE GATHERING, pompéznost PECCATUM či rafinovanou tvorbu ULVER.