NOISETRAP - From the Cornfields
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice z fotokoridoru. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Toxické. Nekorektní.
GRAPHIC NATURE – v areálu je poloprázdno. Sázka na to, že si deathcoristi přivstanou, nevyšla. Kytary zní hrozně nesrozumitelně a zrnitě, ale z toho, jak kluci z britského Kentu hrají, mám pocit, že tak to i chtějí. Respekt, že v tom vedru hrají zakukleni do zimních bund s kapucí, což vypadá mega vtipně. I kdyby všichni měli kožený gatě a křiváky, tak to nebude tak veselý jako kapela, která v dopoledním pařáku hraje v mundůru, který budí dojem, že se chystají na polární výpravu. Hudebně další generická deathcore/metalcore kapela „moderního střihu“.
ANGELMAKER – žánrově to samý moře, ale když dva dělají totéž, není to totéž. Dva zpěváci pumpují do lidí mnohem víc energie, moc nechápu to, že mají tři kytary. Jejich využití v různých linkách je velmi sporadické. To se tak trochu týká i zpěváků, protože používají podobné hlasové rejstříky. Jsou z Kanady, takže mají body k dobru.
PYREXIA - groovy death metal znamená, že kytaristé při koncertu předvádějí pohyb jako by šlapali zelí. Oproti energii ANGELMAKER je to sešup dolů, zpěvák má sice v hrdle solidní kanál, ale nápadů moc neregistruji.
WITHIN DESTRUCTION – Slovinci jsou vzácným příkladem esencí, které v rámci metalcore nesnáším. Přeslazené vokály pouštěné z halfplaybeku, všichni navlečení do značkových cool hadrů od ADIDAS, egorisery, spousta nesmyslné elektroniky a v klipech driftující káry. Prostě pozérský metalcore na egotripu. Abych ale nekřivdil. Fotí se to dobře, ale po třetí písničce unikám na oběd.
AVULSED – zpěvák Dave Rotten za poslední dva roky překopal opravdu zgruntu celou sestavu kapely. Sám je tedy jediným původním členem z roku 1991. Změnilo se i to, co kapela hraje, protože už to není ten oldschool, který ještě před pár lety prezentovali na Obscene Extreme. Krom velmi živelného Davea v sestavě zaujme hlavně nový kytarista a učitel hudby Alejandro Lubo s dvoukrkou kytarou. Ten se svým přístupem k hraní otevírá techničtější cestu pro trochu progresivnější hudební směřování kapely. Dave Rotten po třetí skladbě sebe, kapelu i fanoušky natírá červenou barvou, takže pro fotografy jsou to žně.

ABBIE FALLS – už začátek dává tušit, že tady to budou mít první řady se zvukem těžké. Při intru, které je z kultovní reportáže „bába pod kořenem“, se rozjíždí didžina, která má naprosto přebasované ostré spodky, které jsou snad ještě nepříjemnější než u MINISTRY. Kapela nastupuje bez basáka, což evidentně pořešili tím, že přebasovali spodky tam, kde to jde, hlavně u kopáků. Výsledek je zvukově i fyzicky nepříjemný. Jinak je vidět, že kapela s přehledem utáhne velkou stage, pódiovku mají skvěle zvládnutou, hudba ničím vybočující ze standardu podobných. Nicméně pohybujeme se tu už ve světových standardech, moc podobných kapel u nás není.
MONOLORD – rozhodovací paralýzu jsem nakonec rozseknul ve prospěch rezavého stoneru, protože prostě po všech těch metalech a metalcorech potřebuji změnu. A tu MONOLORD rozhodně doručují. Zafuzzovaný a řádně zatěžkaný doom/stoner v tomhle ohledu naprosto plní svoji úlohu. Riffy ohlodané na kost, sem tam nějaké to sólo, monotónní leč intonačně čistý vokál a hutný avšak srozumitelný zvuk. Spokojenost.
MNEMIC – přetahují, protože hrají ještě v době, kdy se jdu podívat na PRONG. Blejsknu si pár fotek z dálky a dle poslední skladby odhaduji, že to byla hlasitá, ale celkem solidní variace na téma MESHUGGAH a nu-metal.
PRONG – vlastně již trochu omšelá přehrávka více jak dvě dekády starých hitovek, nový bubeník, ale nic výjimečného se neděje. Všichni budou asi mnohem více vzpomínat na jejich koncert v roce 2017, případně 2019, který měl přeci jen trochu větší šťávu.

SYLVAINE – kapela pro všechny black metalové romantiky. Norský projekt Kathrine Shepard, která několikrát hostovala například na albech ALCEST, má všechny trumfy v ruce. Multiinstrumentalistka Kathrine se sice narodila v San Diegu, ale od mala žije v Oslu a dotek severu je v její hudbě velmi citelný. Blackmetalový shoegaze s určitými prvky postrocku má epické melancholické klenutí a vše je umocněno charismatem zpěvačky a kytaristky, která dává s prstem v nose jak extrémní polohy vokálů, tak ty čisté. Už dlouho mě nějaká kapela z podobného stylového soudku nedostala tak do kolen, jako oni.
PIG DESTROYER – poslední kapela, co dnes vidím, pak si balím basu a vyrážím hrát na Ffud festival do Seredi. A bylo to důstojné rozloučení. Jejich animální energie zafungovala a lidi padají do kotle jak na pásovém dopravníku. Poprvé vidím kapelu bez Blaka Harrisona, jenž ji opustil v roce 2022 a následně tento svět v roce 2024. Nahrazuje ho novic Alex Cha, který dodává kapele trochu čerstvější energii. Byl to extrém, špína a tlak v jednom nabušeném koktejlu. Příště, prosím, víc takových kapel.
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Neortodoxní blackmetalová libůstka produkovaná Andrea Petuccou z AD NAUSEAM. V kopácích nepolevující nálet a tence nazvučené, ale velmi drásavé kytary dávají desce tísnivou atmosféru, jakou má jen málokterá nahrávka.
Úvod hodně úderný a intenzivní, zatímco závěr obsahuje pomalejší, náladovější a osobnější atributy. Koncept zvuku je syrový a realistický, s patrnou snahou zachytit co nejryzejší esenci kapely bez zbytečné „kosmetiky“. Dojmy s časem dále rostou.
Post hardcore, artrock i melancholická vlídnost. Současní THRICE ale mají blíže k vyhrocenější alternativně rockové emotivnosti než k uvolněně vzdušné poloze, kterou jsem cítil z minulého alba „Horizons/East“. A mě to vůbec nevadí.
Co očekávat od britské kapely, která je pojmenovaná po slavné písni IRON MAIDEN? Pochopitelně to je kultivování odkazu svých slavných vzorů, chvílemi s přispěním modernějších melodických směrů. Přesto je to slušný retro heavy metal.
Vzhledem k tomu, že jsem jako první píseň slyšel „Revenge" nazpívanou R.Adlerem (FATES WARNING ad.), nezdálo se to špatné. Nakonec je z toho ale jen další heavy projekt s řadou zpěváků, kde hodně záleží, jak se povede hudba a jak do ní pásne hlas. Průměr.
EP přináší NIGHTMARER v jejich dosud nejuhlazenější podobě a i když typický fanoušek podobných extrémů možná touží po ještě větší brutalitě, mně tato sofistikovanější tvář vyhovuje. Obskurní, disonantní, ale především atmosférická záležitost.





