Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice z fotokoridoru. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Toxické. Nekorektní.
BRUTALLY DECEASED – myslím, že Žlába brzo pokoří Corpsegrindera v disciplíně zvané „najdi můj krk“. Poprvé je vidím se Šatrísem u kytary, který během hraní získal titul "mistr světa v hraní na kytaru v podřepu". Nějaký hluchoň si stěžuje, že vokál není slyšet – TVL vyšetři si uši, tahle bestie dokáže přeřvat PAčko i na sucho. Zjišťuju, že se Žlába naučil flusat sople nad svoji hlavu, které se mu sem tam uhnízdí v jeho husté džungli vlasů a vytváří tam fascinující slepené chuchvalce. Hudebně nic víc nemůžete chtít. Death metal nejvyšší jakosti. Hledám na tom chybu, ale prostě není. Nebo vlastně jedna je. Ve zvuku lovím basu a málokdy nacházím. Jinak prostě špičkovej set, podpořený na první kapelu velmi slušnou návštěvností.
BLOOD RED THRONE – po tom, co předvedli BRUTALLY DECEASED, takový chudý příbuzný vyznávající stejné hodnoty. Snaží se u toho víc šaškovat, ale to zrovna není to, co od death metalu chci. Nicméně povedlo se jim zorganizovat první wall of death dne.
WARBRINGER – sebevědomý nástup klasických thrasherů se pro jednoho z kytaristů mění v noční můru. Jeho aparát nehraje. Show must go on, takže kapela nehne ani brvou, nechává ho svému zármutku a nezadržitelně sype do publika thrash jen s jednou kytarou podpořený minimálně dvěma stovkami variací na slovo „fuck“. Crowdsurfeři se začínají sypat do fotopitu, circle pit se točí skoro furt a jeden ze subtilnějších securiťáků se skládá pod náporem čuníka, co přepadl za zábrany.
CRYSTAL LAKE – japonská přehnanost, deathcore a numetal na jedné lodi. Bubeník, jenž během hraní vstává ze stoličky a předvádí se. Zpěvák, co možná použil fuck vícekrát než John Kevill z WARBRINGER. Valivý, samý breakdown a samplovaný spodky. Řekl bych přehutnělé a hodně nahlas. Já vám nevím, tohle je furt in?
NE OBLIVISCARIS – pokus o alternativní metal. To poznáte tak, že mají housle a dlouhý skladby. Houslista navíc zpívá i melodicky. Samozřejmě mimo vymezené intonační mantinely. Na podium střídavě přichází a odchází týpek, který obstarává extrémnější vokální polohy. Vypadá to divně. Jediný, co tu stojí za to, je ekvilibristika baskytaristy Martina Garattoniho.
3 INCHES OF BLOOD – banda vypelichaných staříků hrajících trochu ostřejší hevík. A hevík není úplně můj šálek kávy, ale tohle bylo kurva dobrý. Možná je to tím, že po CRYSTAL LAKE a NE OBLIVISCARIS fakt nemám náladu ani na nějakou modernu, ani na nějakou intelektuální alternativu. Tady prostě víš, na čem jsi. Šedivý zbytky z umírající kštice zpěváka Cama Pipese ostře kontrastují s energií, kterou dává do svého ječáku. Tohle byla živá voda z metalového důchoďáku.
RIVERS OF NIHIL – dost vtipný set. Spodní repráky nejdou, takže fotografové a první řady v publiku slyší jen akustický bicí a suchý zpěv basáka Adama Biggse. Lidi z předních řad na kapelu řvou, že nic neslyší, ale ta si spokojeně žije v iluzi, kterou ji dopřávají ineary. Nikdo samozřejmě nemá ani bednu ani zesík, takže vůbec netuší, že zvukově nejde dopředu opravdu zhola nic. Vypadá to, jakoby metalová kapela hrála pantomimu. Je to o to vtipnější, že se kapela do toho hraní opravdu hodně „pokládá“. Podrobnější pitva koncertu zde.
THROWN – takovej ten moderní hardcore, kdy si bubeník musí během písniček zavajpovat, aby byl dostatečně cool. Basu tu nahrazují papundeklový elektrospodky. Přidej random pokusy o nějaké kytarové disharmonie nebo skřípavý nepříjemný zvuky. Prezentace, při které je pro kytaristy kruciální při breakdownech hlavou políbit podlahu. Nevim nerozumím tomu asi už. Pokud bych měl najít dvě přídavný jména, tak „přeřvané“ a „generické“.
DARK ANGELS – překvapení dne. I bez Jima Durkina Američané zandali thrash metalovou krasojízdu, kterou zdobila sóla dvaapadesátileté Laury Christine a naprosto sebevědomý výkon šedesátníka Rona Rineharta. Nápis "not KERRY KING" na triku basáka Mika Gonzaleze pobavil.
INTER ARMA – první kapela na Octagonu a zrovna začíná fotografická zlatá hodinka. Před koncertem si hromadně připíjejí a pak zalévají cihlové atrium postmetalovou depresí. Ustáli by dle mého i větší scénu.
SIGH – nejfotogeničtější kapela dne. Už od začátku, kdy Nozomu Wakai vytasil nad hlavu hořící katanu. Japonci s sebou berou i svoje děti a dělají z nich součást kapely. Na lidi to funguje. Ještě nikdy jsem neviděl black metalový koncert, kde se tolik lidí spokojeně usmívá. Dost figur z publika se snaží rozesmívat dvě holčičky s bubákoidním warpaintem. A dvakrát se to i podaří. Starší několikrát přispěla trubkou a mladší se nasucho snažila plácat do bubínku. Ale primární samozřejmě bylo vyplazovat jazyk a dělat paroháče. No a pak vzala nunčaky a vystřihla sestavu zakončenou kopem. Když jsem se ohlédl na publikum, všichni měli v očích růžová srdíčka a rozplývali se nad nejroztomilejším blackmetalovým koncertem, co kdy viděli. Nicméně, nebylo to jen o vizuálu, zvuk v pohodě.
DYING FETUS - na hlavní scénu tak přicházím ve chvíli, kdy STATIC-X dohrávají svoji hitovku „Push It“ a asi to byla velká párty, páč všude poletují nějaké nafukovací blbiny. Jeden gigantický míč někdo hází na scénu, když hrají DYING FETUS. Mimochodem tahle trojice fakt nemá vkus pro kapely, se kterými udělat turné, ale nechat se jim prostě musí, že festival svým death metalem drtí opravdu nekompromisně. Je to tlak. Securiťáci se trochu připosrali z crowdsurferů, a tak nás posílají pryč u druhé skladby, kterou je „Unbridled Fury“ z posledního alba „Make Them Beg for Death“.
SLEEPYTIME GORILLA MUSEUM – málo lidí. Škoda. I tak tu vytvořili průchod do úplně jiné divnodimenze. Prý musíme souslovím avantgardní metal šetřit, ale tady to sedne jak prdel na hrnec. Jak nemám moc rád teatrální výstřelky v metalu, tak těmhle to sluší a neumím si představit, že by to bylo jinak. Začínají ultrapeckou „The Companions„ z více jak patnáct let starého alba „In Glorious Times“ a má to přesně tu cirkusovou atmosféru jako jejich hudba. Takoví PRVNÍ HOŘE na třetí.
MASTODON – podrobný report konkrétně tohoto koncertu najdeš tady. Nemám k tomu moc dodat, jen snad to, že to byla ta nejuvolněnější show MASTODON, co jsem viděl. Světla jsou pěkně na pytel, většinou je trochu osvětlený jen Troy Sanders.
ORANSSI PAZUZU – připadám si jak ve znělce večerníčku Krakonošských pohádek, kdy jsem na konci vždy mžoural skrze mlhu a doufal, že zahlédnu Krakonoše. Jestli fotit MASTODON byl pain, tak tady je to trojnásobný. Lidí poskrovnu a hrají hlavně nový věci.
MINISTRY – první kapela, kterou mě bolí fotit. Zvuk v pitu převrací vnitřnosti. Světla to zase ztěžují. Za kapelou je obrovská projekce a zepředu se moc nesvítí a trochu nesebevědomě se pohybující Al Jourgensen má výraznou pokrývku hlavy s širokou krempou. Při focení si připadám, jako bych lovil pana Klobouka ze South Parku. Už začátek ve formě „Thieves“ z alba „The Mind Is a Terrible Thing to Taste” z devětaosmdesátého roku dává jasně na srozuměnou, že půjde o přehlídku stadionových hitovek. U páté „LiesLiesLies“ mám na chvilku pocit, že tihle industriální šílenci pevnost rozloží na atomy.
KERRY KING – popravdě, čekal jsem víc lidí. Ve fotopitu mě překvapuje pyrotechnika a sloupy ohňů, fakt to takhle zblízka člověka trochu sežehne. V pitu mě serou nefotografové, kteří se tam nějak vetřeli a zvedají mobily, aby si udělali selfíčko. V tu chvíli fakt oceňuju cechovní kulturu ostatních fotografů, kteří se i při podobně exponovaných koncertech nechovají jak zvěř, ale vždy jsou ohleduplní k ostatním. Kapela, složená z veteránů jako je Paul Bostaph za bicí sestavou nebo Kyle Sanders u baskytary a zpěvák Mark Osegueda, si to upřímně užívala. Nejvíc lidi ocenili logicky covery SLAYER, kterým se nešlo vyhnout.
ORANGE GOBLIN – Dědkům se kouří zimou od huby, ale na koncertu není nic znát. Fotografů málo a lidí taky. Takový prostě poklidný stoner metalový koncert, po kterém to jdu zalomit. Navzdory předsevzetí, že vydržím do HERIOT.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
Zcela typický Rogga. Švédský oldschoolový workoholik se svým projektem PAGANIZER nezklamal ani tentokrát. Slušná deska nabírající na síle hlavně ve svém závěru. Palec nahoru za energickou dámu za mikrofonem v poslední skladbě „Vanans Makt“.
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.
Dissonant death, náznaky deathcore tendencí, splašená riffařina i eklektické výdutě zasahující až kamsi k extravaganci IMPERIAL TRIUMPHANT. Tahle novozélandská parta s přitroublým názvem umí svým posluchačům náležitě zamotat palici. Parádní deska.
