Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to za námi. Stihnul jsem nakonec vidět alespoň na chvíli 83 koncertů kapel. A to jsem si ještě v pátek po PIG DESTROYER udělal výlet na Ffud Fest ve slovenské Seredi, abych tam jeden koncert odehrál. Možná by bez toho padla devadesátka kapel. V každém případě jsem tu noc moc nespal, takže vůbec nechápu, jak jsem přežil celou sobotu. Vlastně chápu, byl to pro mě hudebně nejnabušenější den a nechtěl jsem dělat ani jeden kompromis v tom, co uvidím. Za celý festival jsem měl jedno regulérní pivo, opravdu hodně čaje a několik excelentních jídel. Pár kapel mě zcela nadchlo, pár překvapilo a vlastně žádná, na kterou jsem se těšil, mě nezklamala. Počasí vyšlo naprosto skvěle, ani život vysilující vedro ani bláto, prostě někde mezi – spokojenost.
Letos jsem neviděl nic na KAL stage a to mě mrzí, prostě člověk nemůže být všude. Nicméně kdykoliv jsem tam nakouknul, tak tam nebylo k hnutí. Ten prostor mě prostě čím dál tím více neláká k tomu tam být na koncert. A je to obrovská škoda, protože dramaturgie KAL stage má stále vzrůstající úroveň. Chápu záměr udělat klubově působící místo s atmosférou, kde vás už u vchodu ovane absinthový odér. Ale výsledkem je vydýchané upocené doupě, kde se velmi často válí lidi v deliriu, kteří se tam prostě chodí vyspat, případně se muchlovat s přítelkyní. Pojďme udělat Brutal Muchláreň s absinth barem klidně tam, kde to je a KAL Stage někde jinde. Co?
Potěšily mě odvážnější kroky v dramaturgii festivalu. Hlavně poslední den byl žánrově více rozkročený, což ve chvíli, kdy jste už přežraní metalem, funguje skvěle. Vznikly tak naprosto odzbrojující momenty, kdy první řady při koncertu KLIDAS zorganizovaly mnohořadou veslici, putující v jejich lážoplážovém tempu, a kapelu to dojalo k slzám. Současně třeba BOHREN AND DER CLUB OF GORE je kapela, kterou si na Brutal Assaultu dvacet let zpátky opravdu nedokážu představit. A ačkoliv na začátku před nimi žádný velký dav nestál, tak lidí v průběhu jejich setu stále přibývalo a málokdo odešel. Když už jsme u dramaturgie, letos opravdu málo poctivějšího hardcoru. ZEKE byli fakt skvělí, ale spolu s AGNOSTIC FRONT to byla jen slabá náplast pro punková srdce.
Zvuk. Zásadní kapitola každého hudebního festivalu. Velmi často celkem v pohodě, ale bylo hned několik failů. Při RIVERS OF NIHIL nehrály spodní reproduktory s basovými frekvencemi a vzhledem k tomu, že kapela nepoužívá standardní zesíky a bedny a vše si pouští do inearů, nastala velmi vtipná situace, kdy "hráli" a první řady na ně křičely, že nic neslyší. Teda ne úplně nic, byly slyšet akusticky bicí a suchý zpěv. Taková koncertní pantomima. A podobná situace nastala ještě několikrát. Současně několik kapel bylo opravdu přeřvaných, až to fyzicky bolelo. A tady nejde o to, že tyhle sonické rány z basových repráků, které vám přetáčejí střeva, dostávají securiťáci a fotografové. Tohle samé dostávají i první řady fanoušků, nalepené na fotokoridor. U MINISTRY jsem to tak nějak očekával, že to ale bude ještě horší třeba na ABBIE FALLS, jenž hrají bez basy, to úplně ne. Jinak obrovská bolest byly vytažený zpěvy a bicí. Při ENVY samozřejmě musí krvácet uši, to ví každý, kdo byl na festivalu MayDay v roce 2009. Nicméně, ty uši mají krvácet z kytar, ne z bicích!
Než se vrhnu na gastrookénko, tak klobouček před securiťákama u hlavní scény. Nervy jim začaly rupat až poslední den, ale není se čemu divit. Ti kluci se fakt nadřeli.
Jídlo. Jsem něco jako lokální autorita na veganské pho a bun cha. Přátelé mi říkají Pohlreichu. Pokud vege pho někde vidím, tak to musím ochutnat i kdyby se mi náhodou nechtělo. Zásadní souboj letošního ročníku se na tomto bojišti odehrál mezi červeným „nounejm“ stánkem číslo 4 a Veggie Garden hned vedle. Na čtyřce všechno naprosto vyladěný. Od doby, kdy je Čurby seřval za aldente nudle, se kluci fakt snažej. Ale Tomáši! Ve Veggie Garden to chce víc péče! Dostal jsem vlažný vývar, bez chilli a bez citrónu, s nudlema co nebyly dovařený. Na tohle to chce dohlídnout. Když dojíš pho, musíš se potit ze dvou důvodů. Prvním je chilli a druhým teplota. Jinak to nemá smysl. Samozřejmě jsem čekal, kdy Brutal Assault hodí lano kouzelnýmu žlutýmu pizza autobusu, který z Obscene Extreme už dva roky dělá gastronomický zážitek, jakému není rovno. A letos už ho taky máme. A to, co tam ty srandovně mluvící lidi dělají, je naprostý TOP. Minulý rok jsem byl tři týdny v Mexiku, takže jsem podlehl iluzi, že rozumím i jejich kuchyni. To je možná důvod, proč mě největší kritik letošní poroty na Wacken Metal Battle dotáhnul ke stánku Mexikanos. Mimochodem, poznámka pod čarou: jedině mexická a francouzská kuchyně mají štempl od Unesca. Nemají si co vyčítat, každá je nechutná jiným způsobem. Ale zpět k Mexikanos. Autentické to není, protože produkty z mexický kukuřice prostě … jak to říci, prostě smrdí. A tihle Mexikanos to maj celkem vyvoněný, takže autentický né, ale dobrý jó. Příště tam zase zajdu.
Poslední bod. Ten nedůležitější. Kapely. Už teď je jasné, že sportovní terminologií tu máme dvě domácí kapely, co se díky letošnímu Brutal Assaultu posunuly do vyšší ligy. Tou první je GUTALAX a druhou je BESNA. Vtipné je že minulý postup do ligy světových kapel GUTALAXu zajistil podle mého také Brutal Assault. Tedy ne přímo Brutal Assault. Za úspěchem jihočeských shitdémonů částečně stojí Banán, toho času stage manager, kterého napadlo pustit tu tojku do lidí a virál byl na světě. Ale pojďme z toho udělat zkratku, že za růstem GUTALAX stojí Banán. To je historka, která se neomrzí. Pro chytrolíny. Jasně, že GUTALAX si to odmakali a odjezdili už před tím, ale všichni víme, kdy to opravdu explodovalo. Rozumíme si?
A co mě opravdu chytlo za srdce, případně překvapilo? Krom zmíněné BESNY to hudebně byla INTER ARMA, které by slušela větší scéna. Zaujali SIGH, to hlavně stylizací, ale slibuji, že jim ještě dám šanci i hudebně. Kapela, od které jsem nic nečekal a doručila překvapivě skvělý zážitek, byli DARK ANGEL. Charismatický Ron Rinehart má shůry dáno co se týče hrdla a Laura Christine ve svých padesáti dvou letech byla naprosto nepřekonatelná v houževnatosti, s jakou svůj nástroj mydlila.
Překvapili mě 3 INCHES OF BLOOD. Já úplně hevík nemusím, ale tady ten kousek skládačky v rámci dne zapadl na to správný místo a já si tyhle kanadský opelíchaný dědky užil jako málokterou kapelu. V pátek podobně nabušený set předvedli na stejném místě další starci. Ze ZEKE prostě sršela pozitivní energie na všechny strany. Podobné kapely mi tam letos fakt hodně chyběly. Poté, co zemřel hlukař Blake Harrison, jsem PIG DESTROYER neviděl a byl jsem celkem zvědav, jaké to vlastně bez něj bude. A musím uznat, že Alex Cha je velmi důstojným pokračovatelem. Set z nulté řady měl všechno, co jsem od nich potřeboval. Mimochodem některé koncerty měli opravdu něco navíc. Crowd surfery na XIII. STOLETÍ jsem opravdu nečekal.
Poslední den byl neuvěřitelně silný. ENVY mě rozebrali na součástky a BOHREN AND DER CLUB OF GORE tyhle součástky vzali na lopatu a hodili vyudit do krbu. Obě dvě droply naprosto fantastické koncerty po emoční stránce. A mezitím mě fakt dostaly na kolena dva úplně nemetalové koncerty. Nejen hudba, ale i publikum a jeho komunikace s kapelou se postaraly o to, že chemie mezi jevištěm a hledištěm byla ryzejší než zlato. Koncert epických jazzrockerů KLIDAS byl v tomto ohledu prostě čistokrevná krása. Tahle kapela naprosto skvěle zužitkovala to, že na Octagon stage není mezi lidmi a kapelou příliš velká bariéra. A pak tu byli ATOMIC ROOSTER. Britská progresivně blues rocková kapela, která možná bude držet prvenství v jisté fousatosti. Byla totiž založena v roce 1969. Myslím, že v tomto ohledu jednou z nejstarších na BRUTAL ASSAULTu to doteď byli asi PENTAGRAM s rokem zrození 1971, kteří tu hráli v roce 2022. ATOMIC ROOSTER byli v každém případě portálem do úplně jiné dimenze. Ve předu dva dědkové a o dvacet let mladší verze Martina Čecha, která čaruje u hamondů. Neskutečný zážitek. Mimochodem jejich kytarista Steve Bolton se několikrát mihnul i v THE WHO. A samozřejmě bych mohl taky něco napsat o OPETH, ale to nikoho nepřekvapí. OPETH jsou dobří vždy.
Druhá deska jedné z nejmladších retro thrashmetalových nadějí domácí scény. Po všech stránkách dotaženější. Oproti „Beware The Dead“ promakanější aranže, výraznější melodie, mohutnější zvuk a výrazně čitelnější basa. O něco přísnější bicí a bude to pecka.
Zvuk z Golden Hive je ostřejší, průraznější a šťavnatější než na „Spiritual Exodus“, nicméně stylově je celá kolekce méně konzervativní a otevřenější ke zkoumání méně probádaných poloh. Díky tomu vznikl asi i nejpovedenější trutnovský metalový „ploužák“.
Méně thrashe, více crossoveru. EXORCIZPHOBIA jsou ve své lásce k devadesátkovému metalu uvěřitelní i v momentech, kdy už jejich thrashová mašina neseká na plný výkon, ale naopak si libuje v promyšlenějších a komplexnějších kompozicích. Budu zkoumat dál!
3/5 klasického lineupu zasloužilých amerických průkopníků progresivního metalu zkouší s novým pěvcem Travisem Willsem comeback. Copak o to, duch klasických CRIMSON GLORY je z aktuální nahrávky cítit, teď jen, jestli bude stačit i kvalita nových písní.
Dějem napěchovaný debut americké party, kterou tvoří z velké části zkušení hudebníci původně ze skupiny BARISHI. Tentokrát vyměnili sludge za death, ale progresivní přístup jim zůstal, co zůstal, vyrostl do krásy, teda té rafinované až disonantní.
INFERI doručili technickou, nasypanou, explozivní nahrávku, která snese nejpřísnější soudobá žánrová kritéria. Pokud se nebojíte moderního death/blacku s deathcore odérem a zvukem, budete mít o zábavu postaráno. Tohle budu točit často!
No pane jo. LANTLÔS stojí za slušnými post-BM deskami jako je „.neon“ nebo „Agape“, nicméně tomu už je dlouho. Na nové sbírce se kapela posunula k jakémusi nasládlému, duhovému pop/rocku. Snažil jsem se, ale poslech jsem nedokončil. Zcela strašidelná věc.
