OF MICE & MEN - Another Miracle
Američané pro mě trochu nepochopitelně přitvrdili a jako by se vraceli k tradičním hrubým metalcore až nu-metal šablonám. Po minulém výborném albu "Tether" tedy zklamání. Ale první dojem může klamat. Ještě prozkoumám.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při druhém dnu Brutal Assaultu.
Za nejpozitivnější koncert na festivalu. Za hardcore-punkové srdce ze zlata. Za to, že tihle dědci měli víc energie a upřímného nadšení, než o dvě generace mladší kapely.
Za doomem načichlý hejvík, který stále žije! Za fantastické skladby plné epiky a strukturovaných melodií. Za výbornou souhru s publikem a skvělou náladu. Za povšechně zdařilé první vystoupení kapely na evropské půdě.

Za fantastický návrat do roku 1998, kdy vyšlo jedinečné album „Nexus Polaris“ a pomohlo definovat krásu symfonického black metalu. Za zprostředkování zážitku všem jeho fanouškům tak intenzivního, že hrozilo, že za sebou hned po vystoupení definitivně prásknou festivalovými dveřmi, protože nic krásnějšího už tady neuslyší. A za splněný sen, kterých prostě nikdy není dost.

Za oko boží, jež svým řezavým pohledem důsledně shlíželo na josefovské nádvoří, a zrcadlily se v něm všechny krásy metalového světa. Za nejdelší muzikantská hára na festivalu. Za rytmického démona Donalda Tardyho, jemuž není žádný pomalý úder svatý. Za Johna Tardyho, třepajícího hlavou, jako kdyby mu netáhlo na šedesát. Za Terryho Butlera, že prostě je Terry Butler. A za Trevora Perese, který přes mnohé podmračené pohledy nakonec nezabil zvukaře, co totálně utopil jedinečný zvuk jeho kytary.

Za to, že i něco tak netypického, jako je atmosféra divokého západu, se dá spojit s black metalem a ještě k tomu utvořit funkční celek. Za příjemné žánrové odlehčení, ale současně i za častá pohlazení ostrými drápky. Za potřebné dramaturgické osvěžení festivalu, který podobné lahůdky, jako je hravý black metal z doby zlaté horečky, rozhodně neservíruje každý den. Za zcela nenucený a uvolněný přístup, který místo zaťatých pěstí vyvolal úsměv na rtech.

Za, při vší úctě k Burtonovi, zpěváka schopného vyzpívat melodické linky, kterého kapela teď konečně má. Za krásné vzpomínání na skvělé chvíle s albem „Demanufacture“. Za jeho dokonalé převedení do živé podoby. Za Terminátora!

Američané pro mě trochu nepochopitelně přitvrdili a jako by se vraceli k tradičním hrubým metalcore až nu-metal šablonám. Po minulém výborném albu "Tether" tedy zklamání. Ale první dojem může klamat. Ještě prozkoumám.
Je to slaboučké, praví největší redakční příznivec TŘÍ SESTER a má pravdu. Jak také jinak v tempu, v kterém Sestry vydávají studiová alba, a po poměrně povedeném minulém "Františkovi z Braníka" (osmnáctém?). Prostě už to v tom počtu občas zaskřípe, no.
Dvanácté album norské stálice je komplexní deathovou fošnou míchající severský evropský styl s klasikou zpoza oceánu. Je to povedené dobře zvukově a produkčně ošetřené album především pro milovníky tradic a old school přístupu.
Nová deska MH je strašná, přitom nová deska AIRBRUSHER je zase výborná, i když ne tak jak Dirndl vykálenej! Všechno je relativní, nic černobílé, pravda někde mezi a Franta Štorm je střešovický troll. Mistře, nemáte ňáké zkažené album třeba za polovic?
Gene Palubicki se opět vynořil z podpalubí se svým hlavním projektem PERDITION TEMPLE. Od zásadního člena ANGELCORPSE nejde čekat nic jiného, než sázka na agresivní a pekelným plamenem očazený blackened DM. Není to špatné, ale raději poslechnu originál.
Domáca scéna robí v tomto roku radosť a toto je jeden z najsilnejších dôkazov. Bratislavskí tínedžeri a ich debutový album plný pozitívnej energie v pozoruhodne chytľavom heavy/death/folkovom mixe. Ten ženský spev je veľká paráda!
Hlavní postava amerických CROWBAR vydala své druhé sólové album a je to hudba vracející se až k sabbatovským principům starého tradičního doomu. Občas připomene i retro hrátky krajanů CLUTCH. Škoda, že je to většinu času trochu moc utahané bez energie.





