Předsevzetí mohou být různá, co třeba: „Recenzi napíšeš v případě, že budeš schopen naposlouchat všechny desky, jež od DREAM THEATER vlastníš, a ještě ti zbude dosti elánu k opětovnému poslechu novinky, kterou si od února necháváš uležet, abys získal odstup pro její konečné hodnocení.“

Během pěti dnů jsem tedy nenásilně protočil čtrnáct desek včetně „Once In A Livetime“. Z řadovek chyběl pouze debut, ten nevlastním fyzicky, a (m)ega opus „The Astonishing“, ten neužívám vůbec nijak. Na další setkání se šestnáctým albem těchto profesorů metalového řemesla jsem se ve vyrovnaném duševním rozpoložení opravdu těšil.

Hned v úvodu se musím přiznat, že mi dění ve studiu DTHQ dlouhodobě připomíná činnost konkláve, v níž by se neměl nachomýtnout nikdo bez patřičné erudice. Tam si pokaždé vytyčí úkol – doručit ten nejsvatější prog výsledek, přičemž postrádají dost odvahy, inspirace a možná i schopností, aby více otřásli nebo snad jen pomálu osvěžili své léty zažité dogma. Z onoho pětičlenného grémia vyvolených si každý musí něco prosadit a konečný výsledek potom hodně závisí na vrchním „orchestrátorovi“ této řehole a jeho schopnosti předložené podklady prostříhat a zajímavě slepit dohromady. Tudíž, i nadále platí, že není nutné obávat se o to muzikanty, je potřeba se modlit, aby John Petrucci neselhal jako producent.

Úvodní ryze instrumentální seance navnadí, přestože kytarové party dosti brzy oprašují archivní motivy. „Night Terror“ na druhé pozici přináší hutný metalový atak, který si svojí vnitřní dynamikou dokáže udržet pozornost. Vše je pěkně akurátně odehrané, rytmicky precizně vyšperkované. O žádný pokrok ani v mezích zákona nejde, spíše o výtečně odvedenou rutinu přetavenou do výborné skladby, která se chce poslouchat. Zkrátka uvědomělé to opakovaní žalmů.

I třetí vál v pořadí nepovoluje v tlaku na pilu. V první polovině bych vyzdvihl práci Rudessových aparátů - v takto dochucovacím módu je mám zkrátka nejradši. Ve druhé polovině dostávají klávesy ještě více prostoru na kejkle s Petrucciho kytarou, každopádně i tyto mezihry se podařilo ukočírovat, aby příliš nezředily chutný lektvar, jenž v úvodu kvintet mistrovsky namíchal. To se nedá říct o následující jedenáctiminutové výpravě, která si od začátku snaží budovat heavy atmosféru. Toto úsilí ve svém přelomu odevzdává do poměrně těžkopádného proplétaní průchodů kláves a kytar. LaBrie sice dostává více prostoru prověřit své standardní vokální polohy, avšak ani on už nedokáže toto okázale naaranžované paběrkování výrazně nakopnout.

Naopak „Midnight Messiah“ je potřebnou sprchou živé vody, funguje především díky svojí výbušnosti, dravosti, řekněme instrumentální střídmosti a i zpěvu v jedné z hlavních rolí to sluší (včetně těch občasných Hetfieldovských odstínů). Odlehčenějšího rockového ducha servíruje „Bend The Clock“, kde Petrucci ve finále poškádlí Gilmorovy partitury. Je v tom nejen nápaditý, ale i osobitý a záda mu navíc jistí hravost bicí soupravy Mikeho Portnoye. Až potud je poslech vcelku příjemný a nezajídá se, a to navzdory tomu, že obsah nepřekračuje horizonty zaběhlého hudebního kázaní. Časomíra právě teď pokořila hranici padesáti minut a vy jste svůj čas strávili s mírně hřejivým pocitem smysluplnosti.

Je tu ještě poslední dvacetiminutová epopej „The Shadow Man Incident“ a ta si při své grandióznosti si asi dala za úkol abychom se ještě extra kochali, bohužel jsme dopadli jako MUDr. Skružný se svojí Škodou 100 MB, tedy „ukochaní v pangejtu“ s otlučenou karosérií našeho veterána. Zpočátku se bezelstně odevzdáváte do lůna již dávno ohrané ódě na (prog)radost, ke konci vás ubíjí ze řetězu utržený Rudess, kterému Petrucci coby producent neuhlídá přetoky geniality a jako kytarista ho vyzývá nekontrolovanou genialitou vlastní. Do tohoto „prodigy cliché cocktailu“ nemůže nic moc kloudného přidat ani repatriant Potrnoy, který jinak společně s věčně poctivým dříčem tlustých strun Myungem odvádí pro zdárnou a vitální existenci celého kolosu „Parasomnia“ maximum.

Konečné bodové hodnocení je oboustranně pevně ukotvené, tudíž rozhodně nebude klesat, avšak téměř jistě nebude stoupat. Je to však škoda, protože koncept alba měl potenciál většího zážitku a tento mohli jednoduše zpestřit třeba různí hosté, například zpěváci. Kdo by si nechtěl zanotovat s velikány, pokud by tito sebrali více kuráže nechali prostory DTHQ pořádně provětrat svěžejším vánkem.