Takhle na dně ještě nikdy v životě nebyl. Zvrácené prostředí a hrůzy posledních dní mu zalezly hluboko pod kůži. Nachází se na morálním scestí. Momentálně jím zmítá především nenávist, obzvláště když před sebou vidí spoutaného vyvržence čirého zla. Noc je neobvykle černá, posílená stíny v jeho porouchané duši. Vlahý vítr rozdmýchává zatuchlý zápach ničemného místa, v němž před lety vyhasl život jedné ztracené dívky. Ta hromada zkaženého masa před ním nese na bedrech část viny. Chce ho zničit, poslat do pekla, ale schází mu odhodlání. Potřebuje cigaretu a také telefon. Sedne do auta a vytočí číslo. Jestli se má stát vrahem, pak jedině, když jeho kroky posvětí matka zavražděné oběti. Hysterický pláč a tichý souhlas mu dodají odvahu. Osud spoutaného muže je zpečetěn.

Za málo peněz hodně muziky

Klíčovou esenci špinavého thrilleru 8MM (1999) dokonale vystihuje název úvodní kapitoly. Rodák z New Yorku Joel Schumacher platil po dobu celé své kariéry za režiséra, který s malým rozpočtem dokáže dělat divy, avšak velkoprodukce se pod jeho dohledem často měnily v komerční a kvalitativně rozporuplná fiaska. I s pár dolary v kapse byl schopen natočit znepokojivé sociální drama Volný pád (1993) nebo mimořádně napínavý thriller Telefonní budka (2002), v němž ukázkově zužitkoval limity minimalistického prostoru. Jakmile si ovšem Schumacher přičichl k pořádnému balíku, vyprodukoval „skvost“, jakým je dejme tomu Batman a Robin (1997), za který se posléze fanouškům netopýřího strážce zákona dokonce omluvil v krátkém upřímném videu. Tudíž není žádným překvapením, že i já osobně (a jistě nejenom já) jej mám raději v komorněji laděných polohách. Do kategorie menších, leč povedených filmů spadá právě i 8MM s tehdy veleúspěšným Nicolasem Cagem. Stačila jen přímočará, avšak promyšlená zápletka, jistá režijní ruka, nevšední styl, výborný scénář a zajímavé herecké obsazení.

Filmy fungující na bázi klesající spirály patrně nikdy nevyjdou z obliby. Pro diváka je nesmírně vtahující sledovat kladného hrdinu, jenž s vidinou nejistého cíle klesá z vrchních pater až do naprostých hlubin, do míst, kam by se nikdo jiný nevydal. Funguje to dobře, jelikož divák v pohodlí svého domova nemusí nic riskovat, ale současně jej něco nutí bedlivě sledovat dění na obrazovce. Pokud se takový pomyslný sestup do pekla navíc podepisuje na psychickém rozpoložení hrdiny, jde ve většině případů o zásah do černého. 8MM se opírá o městskou legendu takzvaných snuff filmů (skutečné zabití člověka zachycené na video, jehož účelem je zábava případně finanční zisk), což bylo těsně před začátkem nového tisíciletí ještě málo probádané téma, neboť internet neměl ani zdaleka tak rozšířené pole působnosti, nemluvě o neexistenci sociálních sítí. V centru dění stojí soukromý detektiv, kterého pátrání po pohřešované osobě zavede do černých hlubin nelegálního porno průmyslu a to, co objeví na úplném dně, jej nakonec změní. Zajímavé ovšem je, že Schumacher se ve filmu nesnažil šokovat zobrazováním explicitních sexuálních záběrů. Násilné porno filmy překypující zneužíváním zde nezastávají úlohu vzrušujícího elementu, ale spíše něčeho tušeného, co dokáže vyděsit a zhnusit zároveň.

Přestože thriller 8MM u většiny puritánsky založených amerických kritiků drtivě narazil, stal se celkem úspěšným kinohitem a posléze i oblíbenou položkou v řetězcích videopůjčoven. Neúspěch v době vydání však studiové producenty upozornil na ožehavost zvolené problematiky, což v důsledku znamená, že podobně pojatých filmů moc nevzniklo. To ale vůbec nevadí. 8MM si díky tomu drží určitý punc výjimečného filmového díla. Značně ojedinělého díla. Zkoumá naší fascinaci něčím zakázaným, co bychom sice z principu neměli sledovat, ale současně si nemůžeme pomoci. Zároveň jde o vrcholné tvůrčí období Joela Schumachera a svým způsobem i Nicolase Cage. 8MM se sice nikdy nezapsalo po bok takových majstrštyků, jako je Mlčení jehňátek (1991) a Sedm (1995), ale užitým testováním morálních otázek, nahlížením do extrémních forem černého filmového průmyslu a precizním budováním napětí si uzmul titul poněkud opomíjené kultovní záležitosti. Právě z těchto důvodů si dle mého soudu zaslouží připomínku formou vzpomínkového článku. Nezbývá než vás tedy vyzvat na tanec s ďáblem.

Drahý přehmat

Když Tim Burton předal otěže do rukou Joela Schumachera, zavládlo u příznivců netopýřího muže opatrné nadšení. Svérázný režisér hororů a thrillerů? To by do universa Batmana mohlo vnést docela jiné světlo! Inu, světla přinesl Batman navždy (1995) více než je zdrávo. Namísto temnoty, očekávané drsnosti a dospělejšího tónování doručil Schumacher pestrobarevný karneval plný blikajících světýlek, nevkusných kulis a pitvořivých postaviček. Absolutní kýč zabalený do růžového celofánu, zalitý karamelovou polevou. Kritici se křižovali a fandové rozpačitě rozhazovali rukama, jenže celosvětově ukořistěných tři sta mega je pořád tři sta mega. Za oslnivým výdělkem stála jednak zvědavost diváků a také hvězdné obsazení. Pohledný blonďák Val Kilmer, tou dobou veleslavný Jim Carrey a charismatický Tommy Lee Jones pod jednou střechou? Kdo by odolal?

Marné byly prosby diváků a moudré rady komiksových fanoušků. Schumacher vydělal, tudíž nebyl důvod, aby pochyboval o vlastních režijních schopnostech. Filmař si s velkou chutí uzmul ještě vydatnější rozpočet, studio Warner Bros přihodilo do banku dalších sto dvacet milionů na nákladný marketing a začaly se dít věci. Do kin v zásadě vtrhlo to samé, jen v mnohonásobně tlustším provedení. Po komerční stránce dosáhl cukrkandlový Batman a Robin s vyplazeným jazykem na skóre nula od nuly pojde. Režisér svým největším kariérním přešlapem dosáhl hned dvou událostí. Na jeho hlavu se snesla obrovská vlna kritiky a na několik dlouhých let definitivně pohřbil značku Batman. I to se v Hollywoodu občas stává.

Zpět do starých kolejí

Zkroušený režisér si po tvůrčím debaklu patrně připustil, že fantasy a akční kejkle nejsou zrovna jeho parketou. Schumacher vždy rozuměl civilně pojatým snímkům s důrazem kladeným na normální jedince vržené do víru vypjatých událostí. Tam býval nejsilnější. Nebyl sám, kdo si podobné souvislosti uvědomoval. Devadesátá léta připomínala líheň pro temné thrillery a mysteriózní dobrodružství. Studio Columbia Pictures tehdy řešilo zapeklitý problém. Producenti měli na stole scénář, který odkoupili za cirka sedm set padesát tisíc dolarů. Solidní suma, avšak při uvědomění, že scénář vzešel z hlavy Andrewa Kevina Walkera, jednoho z největších pesimistů své generace, se naditý šek dal pochopit. Spolupráce mezi Walkerem a Davidem Fincherem světu přinesla Sedm, jeden z nejlepších thrillerů všech dob. Dávalo smysl, aby Columbia Pictures angažovala Finchera a pověřila jej natočením dalšího obdobně laděného filmu. Jenže zaneprázdněný režisér o scénář 8MM nejevil zájem. Hra (1997) vznikala v porodních bolestech a po thrilleru Sedm si chtěl Fincher od podobných témat odpočinout a zkusit něco jiného.

Nezbývalo, než se obrátit na někoho dalšího, kdo má s podobným druhem látky zkušenosti. V představách producentů stál projekt, který by uměl zprostředkovat krajně znepokojivé téma a současně mířit na slušný komerční úspěch. Oslovený Schumacher si scénář přečetl a vzal si čas na rozmyšlenou. Černé trhy s nelegálním pornem, zneužívání, násilí, morální úpadek a zkoumání snuff filmů. Schumacher při čtení pociťoval znechucení a vnitřní rozpolcenost. Po kratším váhání ale souhlasil. Navzdory krutému obsahu nabízel scénář i známé a režisérem osvědčené přísady. Schumacher mohl ukázat jiskřivý konflikt normálního života s odvrácenou stranou lidské společnosti. Vzít kladného hrdinu a vláčet jeho duši bahnem tak dlouho, dokud nezčerná. Lidé z Columbia Pictures si mohli oddechnout. Sice náhradník, ale lepší než nikdo. I tak ale vedení studia požadovalo citlivý zásah do scénáře, aby se film nestal až příliš extrémním, na což Schumacher ochotně přistoupil. Vznikající projekt už jen stačilo nakopnout finanční injekcí.

Pomoc z Evropy

Co si budeme povídat. Mimořádně temné téma a angažování režiséra, jehož poslední film vyvolal spíše posměch nežli nadšení a kasovní úspěch. I s notně přepracovaným scénářem se 8MM jevilo jako potenciálně riskantní projekt. Studio nemělo v úmyslu hradit předpokládaný rozpočet čtyřiceti milionů výhradně z vlastní kapsy. Chtělo to ještě jednoho hráče z evropského filmového průmyslu. V devadesátých letech nebylo nic zvláštního na tom, že německé společnosti jako Franchise Pictures investovaly nemalé částky do hollywoodských filmů. Daňové výhody a chytré investiční modely se staly otevřenou branou pro příliv evropského kapitálu do americké filmové produkce. Ani 8MM nebylo výjimkou. Finanční zapojení společností Global Entertainment Productions a Company Medien KG mělo i výhodu v podobě distribučních práv pro německý a evropský trh. Zkrátka skvěle zužitkovaná koprodukční dohoda, v níž německý partner zastával funkci investora a distributora, ale neměl žádný vliv na podobu připravovaného filmu.

Kdepak. Ve věcech obsazení, výběru lokací a zásahů do scénáře měla hlavní slovo americká produkce a režisér. Nejdražší položkou filmu se stal bezpochyby Nicholas Cage. Americký herec si přál s režisérem spolupracovat již v minulosti, ale hvězdy jim vlivem různých překážek nebyly nakloněny. Nyní byl k dispozici a připraven ponořit se do role soukromého detektiva. Nicméně Cage měl svou cenu, která se dá logicky vysvětlit. Oscar za hlavní herecký výkon v dramatu Leaving Las Vegas (1995), akční trhák Skála (1996), romantické fantasy Město andělů (1998) a další neméně úspěšné zářezy. Ve druhé polovině devadesátých let byste v „továrně na sny“ jen těžko našli žádanějšího herce. Vyplacených dvanáct milionů dolarů je jistě závratná částka, ale studio si tím chtělo opět pojistit komerční úspěch. Poučka zněla jednoduše: Cage táhne, tudíž musí táhnout i film.

Na slunci i dešti

Zbylé herecké obsazení si představíme až v samotném rozboru, neboť 8MM rozhodně nestojí jen na výkonu ústřední hvězdy. Hlavní natáčecí plán se rozprostíral mezi 3. únorem až 15. květnem 1998 a zahrnoval především terénní práci v nejrůznějších lokacích. Horká Florida, sychravý New York i pomíjivostí slávy zalité Los Angeles. Poblíž samotného Hollywoodu byly prozíravě využity i ateliéry studia Sony Pictures. Vzhledem k tomu, že v roce 1989 Sony pod svá křídla vzalo Columbia Pictures a učinilo ze studia svou vlajkovou loď, dávalo natáčení interiérů za jejich zdmi smysl. Jak můžeme vidět, mezi poslední klapkou a uvedením filmu na trh zela jáma téměř roční prodlevy. Postprodukce filmu zahrnovala náročnou práci se střihem, skládáním hudby a zvukovým designem. Studio se rovněž chtělo vyhnout dominantní přesile letních blockbusterů a vsadit na chladné měsíce, které ponurým thrillerům hrály do karet. Testovací projekce navíc odhalily přílišnou brutalitu filmu, tudíž muselo dojít k dalšímu sestřihu. I tak si ale 8MM vysloužil vysoký ratting "R", čili přístupnost mládeže do 17 let pouze v doprovodu dospělé osoby. Do kin se chystal nevšední filmový zážitek.

Nahota na prodej

Koncem devadesátých let se pornoprůmysl ocitl na prahu digitální revoluce. Ačkoliv pomalu vznikaly i první porno weby, těžiště filmů pro dospělé zůstávalo ještě stále spjato s umírajícím formátem VHS kazet, kabelovou televizí a specializovanými obchody. Porno se nicméně stávalo dostupnějším masám. Herečky jako Tera Patrick či Jenna Jameson získaly dokonce status veřejně známých celebrit. Ze sexuálních provokací MADONNY už dávno nikdo nebyl na větvi. Od toho tu byli hudebníci jako MARILYN MANSON, kteří při živých performancích museli nasadit těžší kalibr, aby vyvolali kýžený šok. Miloš Forman natočil biografický snímek Lid versus Larry Flynt (1996) o stejnojmenném pornomagnátovi a Paul Thomas Anderson ukázal skrze drama Hříšné noci (1997) temnější tvář pornoprůmyslu. Na vrcholu popularity byl tou dobou rovněž seriál Sex ve městě (1998). Šlo jednoznačně o časy, v nichž mainstreamová média začala sexualitu ukazovat otevřeněji. Joel Schumacher ale překročil určitou mez, neboť snuff filmy byly a nadále jsou maximálně zlověstné, kontroverzní a citlivé téma. Zmíněné snímky celkem nezávadnou formou reflektovaly komplexní problematiku pornoprůmyslu, kdežto Schumacher vsadil na omračující ránu kladivem.

Fascinace zlem

Tom Welles (Nicholas Cage) je spolehlivý soukromý detektiv, jehož zakázky se týkají klientů z vyšších společenských vrstev. Je to v zásadě normální chlápek s jasně daným etickým kodexem a morálními hodnotami. Má ženu, malou dceru a rodinný dům. Jednoho dne jej kontaktuje právník Daniel Longdale (Anthony Heald) s velmi lukrativní nabídkou. Jistá paní Christian (Myra Carter), vdova vlivného milionáře, najde v trezoru svého čerstvě zesnulého manžela znepokojivý artefakt. Jde o krátký 8mm film, na kterém je zaznamenáno znásilnění a surová vražda anonymní dívky. Welles se na znepokojivý film podívá, načež dojde k přesvědčení, že jde o zručnou napodobeninu snuff filmu. Paní Christian ale taková odpověď nestačí. Chce důkaz, že neznámá dívka žije. Chce ulevit svému svědomí a uvěřit, že její manžel měl možná divné choutky, ale v žádném případě by si neobjednal natočení odporné vraždy. Tom Welles se tak na vlastní pěst pustí do důkladného investigativního vyšetřování. Čím více se blíží k odhalení totožnosti dívky, tím hlouběji zabředá do smrdutých bažin extrémní pornografie.

Máme zde tedy jasně danou zápletku postavenou na postupném odhalování jednoho nepěkného tajemství. Samotný Cage se role chopil ve správný čas. V dobách, kdy ho ještě každý bral vážně a vnímal ho coby schopného charakterního herce. I proto se jeho Tom Welles stává funkčním středobodem filmu, postavou procházející vnitřní transformací, ale také člověkem, který není dokonalý. Občas lže, snaží se před ostatními prezentovat v lepším světle a vlivem náročného případu, jenž mu přerůstá přes hlavu, zanedbává telefonáty se svou manželkou. Když ovšem na začátku filmu před starou vdovou přísahá, že nalezne pravdu, nemáme důvod mu nevěřit. Jeho závazek je vstupenkou do chorého světa, ve kterém sex představuje zvrácenou kratochvíli pro nejrůznější devianty. Prakticky každý, koho detektiv na cestě potká, je ztracenou duší. Otrokem svého zkaženého charakteru. A jak se ukáže, zkaženost je zatraceně nakažlivá.

První třetina filmu sestává z náročného pátrání, přehrabování v nekonečných kartotékách, hledání jehly v kupce sena. Se získáním totožnosti dívky jménem Mary Ann Mathews (pouze na fotografiích a inkriminovaném filmu zachycená Jenny Powell) navštíví Welles její živořící matku Janet Mathews (Amy Morton), utápějící žal v alkoholu. Mary Ann sice zmizela před šesti lety, jenže některá vodítka jen tak snadno nevychladnou. Důkladné prohledání pokojíku dívky přinese kýženou odměnu. Deník. Zápisky odhalí naivní sen o dráze hollywoodské hvězdy, nenávist vůči otčímovi i hořký smutek z problematického vztahu s matkou. Je to ovšem stopa, která vede přímo do prohnilého srdce Kalifornie. Krvavé západy slunce, tušená špína bočních uliček a vliv orientálně zabarveného soundtracku Mychaela Danna tvoří zvláštní svazek, z jehož harmonie vyvěrá takřka magicky hypnotická atmosféra. Ještě hutnější intenzity film dosáhne s příchodem další postavy.

Detektiv potřebuje v cizím prostředí člověka, který se takříkajíc vyzná. V sexshopu záhy narazí na mladého prodavače. Max California (perfektní Joaquin Phoenix) není zvrhlík v pravém slova smyslu. Je chytrý. Do míst, kde se sny údajně mění v realitu, přišel s vizí rockové kariéry. Deziluze a ztráta motivace z něj ale učinila jen další ztracenou existenci. Na druhou stranu je to však člověk na svém místě. Zná odvrácenou stranu pornografie a nemá problém přijmout finančně výhodnou nabídku od Wellese. Dochází vlastně k realizaci alegorického přesahu do klasické literatury, kterou scenárista Walker tak rád využívá. Podobně jako v Božské komedii (patrně 1307 - 1321) se Max stává detektivovi průvodcem po jednotlivých kruzích pekla, respektive člověkem, který s Wellesem sestupuje do různých úrovní černého trhu, kde se prodávají porno filmy těch nejextrémnějších forem. Phoenix je skvělý. Jeho přítomnost posouvá film na vyšší úroveň. Max nejde jen po penězích. Účinnou pomocí detektivovi si dokazuje smysl vlastního bytí a zároveň funguje na principu svérázného rádce, morální přísady, která má Wellese chránit před chorobnou fascinací zkaženého prostředí. Welles nelení a zarputile touží zjistit, zdali je snuff pouhý mýtus nebo lepkavá past, do níž se nevědomky lapila i Mary Ann.

Důkaz o reálném výskytu snuff filmů se nepotvrdí, ale Welles se v případu přesto dokáže pohnout vpřed. Zjistí, že kroky rozčarované Mary Ann vedly do jedné z mnoha pochybných porno agentur. Přímo té konkrétní šéfuje hrubiánský primitiv Eddie Poole (oblíbená filmová mlátička James Gandolfini). Dle předpokladu Eddie popírá, že by Mary Ann někdy viděl, ale detektiv se nenechá odbýt. Svými vyšetřovatelskými schopnostmi zahrnujícími vydírání a napíchnutí Eddieho telefonu získá kontakt na obskurního režiséra pornofilmů Dina Velveta (skvostně nechutný Peter Stormare), který žije v New Yorku. Slunné ulice rázem vystřídá šeď zastavěné metropole. Welles v New Yorku pověří Maxe sehnáním kazet z produkce Velveta. Jejich rádoby umělecká fasáda obsahuje nechutnosti toho nejhrubšího zrna, ale podstatné je, že se ve filmech často objevuje obr s koženou maskou na hlavě. Dle tetování ten samý obr, který na 8mm filmu nožem vraždí Mary Ann. Pak události naberou rychlý spád. Welles vydávající se za zákazníka, si u Dina objedná zhotovení filmu a vynutí si účast maskovaného muže, jemuž se přezdívá Machine (Chris Bauer).

Welles je očividně pohlcen a psychicky rozpolcen špínou posledních dní. Současně však ví, že jde do tuhého. Posílá protestujícího Maxe zpět do Kalifornie rozhodnut, že natáčení objednaného filmu se bude účastnit pouze on sám. Jeho průvodce po temném podsvětí má jasno. Welles začal tančit s ďáblem. Smutný z náhle ukončeného partnerství přesto opouští scénu. Pak přichází tolik diskutovaný zvrat. V opuštěném skladu, kdesi v Brooklynu, se naoko chystá scéna pod vedením Dina. Dorazil i Machine, ale kromě něj rovněž Eddie Poole a proradný právník Daniel Longdale. Welles je odhalen, odzbrojen a hrubě požádán, aby přinesl 8mm film. Nemá na vybranou, jelikož kromě zbraní mají pachatelé i spoutaného Maxe. Ten je po předání filmu brutálně zavražděn. Stejný osud čeká i na šokovaného detektiva, který naštěstí chytře využije zmínku o milionu dolarů, který manžel paní Christian za natočení reálného snuff filmu zaplatil. Welles totiž správně předpokládá, že zprostředkovatel zakázky Longdale hodil svým komplicům jen drobky. Zatímco se jedovatí štíři bodají sami mezi sebou, Welles unikne jisté smrti. Dino a Longdale umírají, Machine je zraněn.

Celá zápletka se v mžiku rozpadne na prach. Otřesený hrdina z bojiště utíká jako zpráskaný pes. Jde o kontroverzní bod, zásadní zlom celého vyprávění. Nečekaná smrt Maxe je možná tlačená až příliš na sílu, ale její účinek má zdrcující rozměr. Max byl pro Wellese pojítkem s lidskostí. Chápu, že taková razantní destrukce pracně budované zápletky a hrubé odstranění dost možná nejzajímavější postavy z celého filmu se těžko vydýchává, ale já v tom vidím přednost filmu. Jde o drsné podrývání zavedených konvencí, bourání zažitých klišé. S jiným scénářem by patrně došlo na spektakulární záchrannou akci, ale nihilista Andrew Kevin Walker na klišé zvysoka kašle. Podobných překvapení je ve filmu jen poskrovnu, ale když už se zjeví, dokáží zasáhnout cíl s naprostou přesností. Krimi rovina je pryč a záhada se stává vyřešenou záležitostí. Namísto triviálního akčního vyvrcholení ve finální koncovce dostane divák nekompromisní pomstu, kde na povrch vyplují zásadní morální dilemata.

Wellese žene kupředu především otázka proč? Proč ti lidé dělají to, co dělají. Odpovědi ale budou více než triviální, dokonale chladné. Longdale svého zesnulého mecenáše ospravedlnil s tím, „že si to zkrátka starý pán mohl dovolit.“ Spoutaný a zbitý Eddie na otázku, proč vraždě dívky přihlížel, suše konstatuje: „Byl jsem zvědavý. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl.“ V souvislosti s Eddiem dojde na další vrchol filmu. Welles je možná psychicky na dně, ale není to žádný vrah. Předtím, než mu zbraní rozmlátí hlavu a spálí jeho mrtvé tělo, zavolá matce zavražděné Mary Ann a dožaduje se svolení potrestat viníky. Chce získat povolení zabíjet. Nevím, jestli jsem někdy předtím ani potom něco takového viděl v jiném filmu. Tom Welles má dobré srdce a jeho konání je rámováno dobrými úmysly. Přesto učiní několik odporných věcí, aby se přiblížil něčemu, co můžeme nazývat spravedlností. Jeho morální zásady jsou pevně dané a tak je musí pomocí psychologické lsti obejít. Skvělé, po morální stránce nejednoznačné a pro diváka bod hodný přemýšlení.

Ani Machine, jehož totožnost Welles odhalí a následně ho konfrontuje v místě jeho bydliště, mu nedá žádnou převratnou odpověď „Nebyl jsem v dětství týraný, ani zneužívaný. To, co dělám, mě prostě baví.“ O čem takové fráze z úst záporných postav vlastně svědčí? Zlo ve filmu 8MM není inherentně pojmenované. Ti, kteří jej páchají, jsou jednoduše závislí na zvrhlém druhu zábavy. Jsou to „narkomani“, démonické loutky oddaně sloužící zlu zakotveném v sexuálních obsesích. Spousta z nás má v souvislosti s něčím odporným, šokujícím a násilným tendenci najít nějakou hlubší odpověď. Dobrat se pokud možno pravdy, která by konání něčeho špatného sice neospravedlnila, alespoň by nám ale pomohla pochopit příčinu. 8MM ale říká, že zlo nemusí mít žádný řetězec spouštěčů, jež v proudu let formují mysl budoucího zločince. Někteří lidé jsou zvrácení bez zjevného důvodu. Přesně to je jedna z hlavních motivací Wellese. Pochopit a najít logické východisko pro páchaná zvěrstva.

Schumacher se nesnaží hnus estetizovat a činit z něj funkční doplněk vizuální stránky jako David Fincher, David Cronenberg či provokatér Gaspar Noé. 8MM se sice rochní v hnusu a nepěkných věcech, ale současně na nás z každého filmového políčka křičí, že tímto hnusem hluboce opovrhuje a navíc chce, abychom jakožto pozorovatelé byli také znechucení. Zažívat vlastně to samé, jako Welles a Max, když pozorují obsah videokazet. Stačí pohled na jejich pokřivené grimasy, což je další zajímavý aspekt filmu. Znáte to. Jistě se k vašim očím někdy dostalo autentické násilné video, z jehož pozorování se vám obracel žaludek, ale zároveň jste si nemohli pomoci a závadný obsah sledovali do konce. 8MM ukazuje, že pozorování takových věcí může mít neblahý vliv na psychiku. Ozývá se zde Nietzscheho zírání do propasti. Až potud je vše skvělé. Asi jediný větší problém mám s manželkou detektiva Amy Welles (Catherine Keener). Všichni víme, jak talentovaná herečka Keener je, ale ve filmu 8MM zastává jen funkci otravného morálního majáku, křečovitě vloženého kontrastu mezi čistotou manželství a oplzlostmi, ve kterých se topí Tom Welles. Raději bych její přítomnost utlumil na nezbytné minimum. Jinými slovy - více Maxe, méně Amy.

Po technické stránce filmu nelze nic vytknout. Režie je pevná, soustředěná a promyšlená. Žádný zběsilý střih. Kameraman Robert Elswit se vyžívá v táhlých záběrech, které vrcholí v posledních deseti minutách filmu. Již jsem zmínil inspiraci Dante Alighierim. Jde o přiznaný prvek, kterého si je vědom každý druhý cinefil, ale já osobně ve filmu cítím i analogii s řeckou bájí o Theseovi a Minotaurovi. Tmavé, strašidelné a členité chodby domu, v němž žije Machine, vlastně evokují labyrint a maskovaný vrah obávané monstrum. Welles je pak hrdinným princem, který monstrum zničí. V báji jej probodne meč, ve filmu dlouhý kuchyňský nůž. Celá plíživá kompozice uvnitř domu poháněná dusotem skladby „Come to Daddy“ od elektro projektu APHEX TWIN, připomíná to nejlepší od Alfreda Hitchcocka či jeho duchovního pokračovatele Briana De Palmy. Velmi sugestivní, neřkuli hororový zážitek. Považuji za skvělé, že takový přímočarý thriller dokáže nabídnout i vrstevnatost. Jsou to právě podobné detaily, které ze snímků 8MM dělají nevšední zážitek zajišťující mu dlouhověkost.

Odsouzen k záhubě?

Dne 26. února 1999 vstoupil film 8MM do amerických kin a 1. dubna 1999 se dostal i do Německa. Ostré premiéry se však film Joela Schumachera dočkal již 19. února v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně. Rozporuplné reakce z festivalu předznamenaly budoucí smršť kritické obce. Film dostal, kulantně řečeno, velmi naloženo. Nicotné napětí, samoúčelné násilí, předčasné vyřešení zápletky, chabá práce s atmosférou. Taková a další podobná přízviska si film vysloužil. S výjimkou několika renomovaných novinářů se 8MM stalo hromadně opovrhovaným dílem. Vlastně nemůžeme hovořit ani o zpětném docenění, jelikož na webu Rotten Tomatoes má film aktuálně 24%. Utržené tržby z kinosálů a pozdější video distribuce dokázaly film zaplatit a přihodit pár milionů navrch, ale i tak si 8MM drží cejch opomíjeného díla, které uctívá jen specifická skupina filmových nadšenců. Nutno podotknout, že v Evropě se 8MM dočkalo o poznání pozitivnějších recenzí. Proč ale film Joela Schumachera tak tvrdě narazil?

Zásadní část neúspěchu můžeme nalézt v odklonu od původního scénáře. Ostatně fakt, že se Andrew Kevin Walker od filmu distancoval, je všeobecně známý. Původní scénář je podstatně temnější, drtivější a bohatší na výskyt sexuálních scén. Zatímco ve filmu končí psychicky zdeptaný Tom Welles v náručí manželky, v příběhu od scénáristy Walkera to detektiv ve vysoké rychlosti záměrně napálí do mostního pilíře, načež zemře. Upravený scénář se od originálu zase tolik neliší, ale určité zásahy jsou zřejmé. Schumacher byl klasický studiový režisér, žádný vyznavač obskurního undergroundu. Studio a režisér změny provedly, aby měl film šanci na komerční úspěch. Přibylo více melodramatických scén, happyend a došlo k celkovému zjemnění. Výsledkem se stala určitá dichotomie. Tedy přesněji, pro mainstreamové publikum byl film až příliš brutální a pro vyznavače extrémnějších žánrových odnoží zase moc jemný. Ještě je tu kritika upozorňující na okatou inspiraci dramatem Hardcore (1979). V tomto případě ale nemohu objektivně sloužit. Film jsem doposud neviděl. Jak ale z textu doufám vyplývá, já stojím jednoznačně na straně Schumachera.

Legitimní zástupce kriminálního žánru

Joel Schumacher zemřel před pěti lety. Po snímku 8MM natočil ještě nevšední (skoro)válečný film Tábor tygrů (2000) a již jednou zmiňovaný thriller Telefonní budka. Poslední příspěvky, kterými nás před svým odchodem oblažil, nemá cenu zmiňovat. Upřímně řečeno nestojí za moc. Tak tomu ale v případě tohoto Newyorčana bylo vždy. Nahoru a dolů jako na horské dráze. Někteří pošetilci sveřepě tvrdí, že Schumacher je pouze ten chlápek, co shodou okolností natočil Volný pád, ale s takovými příkrými soudy nemohu souhlasit. Za svou kariéru zrealizoval minimálně pět výjimečně kvalitních filmů, jejichž klady dle mého snadno zastíní průměrnou šeď, která jeho filmotéku obklopuje. Mezi ty nejpovedenější patří i 8MM. Dokonce si myslím, že je s každým dalším zhlédnutím lepší. Asi je opravdu určen jen užší skupině diváků, ale tím spíš se na povrch dere jeho vnitřní magie a intenzita. 8MM je filmem poskládaným z různých stylů, nálad a vlastně i žánrů. Spojení těchto dílčích prvků někomu sedne více a jinému zase méně. Jde o trestuhodně nedoceněný neo-noirový kriminální šperk, který umí rozvibrovat emoce a vyvolat ambivalentní pocity. Vnímavého diváka rozhodně nenechá chladným. To je patrně jeho největší přednost.