Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno tankuju velmi silné double espresso ve formě dvou taliánských kapel. SLUG GORE z Raveny je mladé uskupení, které svoji inspiraci hledá v béčkových hororech. Živě jde o živelný riffový drtikol na pomezí grindcore a death metalu prezentovaný s mladickým zanícením. ONE DAY IN FUKUSHIMA jsou grindcorově pravověrnější, o něco zuřivější, naklepanější, uřvanější a splašenější. Basák má na obličeji neustále podivně tajemný úsměv, připomínající Monu Lisu, a já si nejsem jist, zdali je to radostí z koncertu, tím, že něco požil, nebo tím, že se po většinu vystoupení před kapelou prochází asi dvouletá blondýnka, ucumlávající si palec.
Nizozemci I SCREAM PROTEST! jsou kapela z devadesátek, která se vrací na scénu po dvou dekádách nečinnosti. Stylově jde o další variací na téma různorodé tváře grindcoru. Ta jejich je hodně naředěná hardcorepunkem, ale to neznamená, že by jejich koncert byl v čemkoliv měkčí. Naopak. Z pódia se valí opravdu hrubozrnný zvuk a neomalené riffy. Norská pětice BEATEN TO DEATH hrála na Obscene Extreme 2019 někdy později v noci a já ji zřejmě díky tomu prošvihnul. Ale jsem rád, že sem měl možnost tuto chybu napravit, protože to byl pro mě jeden z nejlepších koncertů na letošním ročníku. Hned jak skončili, jsem utíkal kapelu stáhnout o desku a triko. Noři se našli v kombinování grindcoru a dalších na první pohled nekompatibilních stylů. Výsledek je neuvěřitelně pestrý, stylově rozkročený a neustále překvapující. Přidejte výbornou instrumentaci a kulervoucí nakažlivou energii a máte jednu z nejvýraznějších chvil celého festivalu.
Americá trojice KONTUSION má v sestavě jednu hvězdu. Je jí bubeník Chris Moore z REPULSION, IRON REAGAN, COKE BUST nebo MAGRUDERGRIND. Jejich cestou je přímočarý špinavý death metal s d-beatovými prvky, ve kterém kytara často řeže až black metalovou melodiku. Kdyby před nima nehrálo takové tornádo jako BEATEN TO DEATH, asi bych byl o poznání nadšenější, takhle stáli v jejich stínu. Nicméně i tak lze napsat, že to byl velmi solidně oddrhnutý death metal s řádně kanálním vokálem. A v death metalovém stylu se i pokračuje. Holandští CAEDERE se vrací na Obscene po dvaceti letech a vedle riffových válců servírují i disharmonické pasáže, které jsou na jejich koncertu tím nejzajímavějším prvkem.
Na australské duo METH LEPPARD se přišlo podívat celkem dost lidí a už od první sekundy se moshuje. Hudebně je to dost přímočará grindcore jízda, která má potřebný tlak i tah na branku. Od začátku mě fascinuje vousatý bubeník Kieren, který se slunečními brýlemi a kloboučkem s růžovými plameňáky vypadá za bicími jako trpaslík usazený na skalce. Holandští KORPSE nejsou na Bojišti žádní nováčci. Žánrově pevně usazeni někde uprostřed trojúhelníku deathcore, brutal-death a slam. Od doby, co jsem je viděl naposledy, se změnil jen basák a bubeníkovi Martenovi trochu povyrostl jeho atomový hřib na hlavě, takže začíná vypadat jako oplácanější verze Leváka Boba. Ačkoliv slamům moc neholduju, tak v rámci dramaturgie festivalu vlastně celkem fajn změna.
U WAR//PLAGUE jsem se musel dvakrát podívat na to, že jsou opravdu z Ameriky, protože vypadají a znějí jako nějaký crust ze Skandinávie. A to ten rychlý, punkový, žádné umolousané umíráčky. Energií napěchovaný koncert má i fakt skvělé napojení, protože po nich nastupují brazilští punkáči AGROTIXOCO ze Sao Paula. Pokud jsem to pochopil dobře, tak jejich bubeník se na turné zranil, a tak jen občas s rukou v sádře přiskakuje k mikrofonu a zdvojuje refrény a jinak mají velmi solidní záskok. Jejich hudba je o poznání punkovější a jejich tříakordové vypalováky, protkané sem tam jednoduchým sólem, naprosto ovládají festival. Je to správně brazilsky temperamentní, nasupené a má to i celkem obstojnou melodiku. Jdou do toho po hlavě, a to mám rád. Nevadí při tom, že nehraje basa nebo se odtrhnul popruh od nástroje. Show must go on!
Bývalého basáka legendy zvané NASUM, Jestera Liveröda, jsem naposledy viděl asi v BURST před mnoha lety. Tentokrát tu je jako kytarista s MASSRAV a když napíšu, že je to opravdu výrazná posila, nemyslím to jako nějakou otřepanou frázi. Krom toho, že na pódiu působí neuvěřitelně agilně, opravdu velmi zhutnil zvuk kapely. Švédští veteráni spouští absolutně šílenou fastcorovou vánici, která jen velmi občas zpomaluje do punkových pumpovaček nebo powerviolencových chaosů. Skvělý koncert!
Kdybych si před patnácti lety přečetl název kapely RAISED BY OWLS, bude mi jasné, že hrají metalcore. No a oni RASED BY OWLS vlastně metalcore hrají, jen místo breakdownů zkoušejí slamovat a do toho všeho dělají něco jako humor. To si představte asi tak, že zpěvák Sam Fowler oznámí, že na scénu přijde sám Satan, kytaristé zahrají monumentální riff a přijde člověk v růžovém nafukovacím kostýmu se žlutými puntíky, který někteří mohou znát pod jménem Mr. Blobby. No a pan Blobby drží v ruce oboustranná dilda a točí s nimi jako by měl nunčaky. No a jsme na Obscene Extreme, takže to má samozřejmě naprostý úspěch a lidi řádí jak utržení ze řetězu. Stagedivoval i samotný Pikachu.
Britští CANCER mají tu smůlu nebo štěstí, nejsem si jist, že při jejich setu se na straně scény nahromadí celá obscénská škola a začíná tradiční ktraochvíle, kdy se caparti učí stagedivovat za dozoru Obscene crew. A některým dětem se tato činnost zalíbí natolik, že chtěj ještě a ještě a ještě jednou. Výsledkem je to, že polovina hlediště kouká na kapelu a druhá polovina na děti. A CANCER? Solidní oldschool death metal. Finové CADAVERIC INCUBATOR valí opravdu dřevní death, většinu setu jsem ale prokecal a SUBLIME CADAVERIC DECOMPOSITION jsem také nafotil a pak vnímal na půl ucha. Všímám si jen toho, že nějaké písničky začínají na vícekrát a mají poměrně dost chlupatý zvuk. Navíc začíná dost výrazně poprchávat a mě začíná zlobit objektiv. Na VITAMIN X jsem se fakt těšil, ale ono při nich leje! Pravověrní hardcorepunkoví pardálové prý zahráli na výbornou, hlavně jejich hudba na soupisce na Obscene působila jako živá voda. Já před deštěm utekl do stanu Day Afteru a vylezl až na THE VARUKERS.
THE VARUKERS patří mezi dělníky, kteří v roce 1979 vykopávali základy anglického punku, a společně s DISCHARGE nebo CHAOS UK patří ke kmotrům stylu. A za ty dekády, co hrají, neuhnuli a nevyměkli. Zpěvák Antony Martin má možná celkem solidní pupek, ale nic to nemění na jeho nasupenosti, kterou dokáže propsat do koncertu. Uštěkané refrény a triviální jednoduchá sólíčka v tu chvíli hřímají Bojištěm a publikum, které se po dešti vrací, začíná být opět ve varu.
Před Švédy z GENERAL SURGERY schovávám fotoaparát ještě úpěnlivěji než před deštěm. Při jejich setu totiž prší krev. Při prvních dvou písničkách jsou čelní řady vystaveny chirurgickým lázním a myslím, že to dříve bílé triko týpek vedle mě už nikdy nevypere na jinou než růžovou barvu. Když bude mít štěstí. O GENERAL SURGERY se sem tam tvrdí, že jde o gore grind, ale ona to tak úplně není pravda. Některé jejich skladby jsou o poznání víc metalové hitovky, které jsou jen podpořené gore patologickou tématikou.
Němce z EXUMER lze považovat už za takovou thrashovou klasiku, která začala v roce 1984 a pod té doby se střídavě rozpadá a dává znovu dohromady. V sestavě jsou z té doby jen zpěvák Mem Von Stein a kytarista Ray Mensh a ostatní se točí. Například kompletní skvěle příbíjející rytmiku mají čerstvou několik měsíců. Hudebně precizní německý thrashík s výrazně přehrávanými gesty Mem von Steina, nicméně toho thrashe letos bylo jako šafránu, takže zůstávám a těším se na další hrající. Těmi jsou Italové FULCI, kterým mnozí prorokují velmi zářnou budoucnost. Kluci na sobě mají merch kapel, které jsou na hony vzdálené tomu, co vlastně hrají, ale své řemeslo zdá se ovládají výborně. Nutno dodat, že svůj death metal staré školy přivezli letos do naší země poprvé. Koncertně jde o hutný válec se dvěmi kytarami, kterému vévodí kanální vokál a bahnitý zvuk.
Američané ANTICHRIST SIEGE MACHINE jsou na Obscene Extreme trochu zjevením co se týče stylu. Vlastně si nepamatuji, že by tu hrál nějaký war metal. Poté co se nazvučí, si jde dvojice ještě patřičně upravit obličeje a následně nastupuje otevřít brány temnoty. Já war metalu moc nerozumím, takže jsem po většinu času tak trochu vyjeveně koukal, co se to vlastně děje. Nařachaný kytarista používal místo pásku na kytaru opravdu masivní řetěz, což muselo být vrcholně nepohodlné a přišlo mi, že po většinu doby hraje takovou podivně zubustrovanou kytarovou mlhu, ze které jen sem tam vyplave obrys nějakého riffu. Ale jak říkám, moc tomu nerozumím. Poslední hrající je italské trio LARVAE. Nicméně za bicími je Tom Corn a basu drží Ondřej Klaban. Takže bych minimálně řekl, že jde o česko-italskou kapelu. Celkem chápu, že hrají jako poslední, protože jde o celkem dobrou ukolébavku, a to nemyslím ve zlém. Žánrově hodně prohnilý, ale opravdu hoodně prohnilý death doom metal, který je hutný a groovy. Prostě zatuchlina. Ale protože je za bicí sestavou Tomáš, tak tu jsou samozřejmě poctivé dva kopáky. LARVAE se nedá upřít dvě zásluhy. Festival stylově obohatili o žánr, který tu není tak obvyklý a jejich noční set měl poměrně silnou atmosféru.
Ne náhodou na desce těchto Francouzů hostují zpěvák Andy Thomas (RIVERS OF NIHIL) a kytarista Justin McKinney (THE ZENITH PASSAGE). THE SCALAR PROCESS mají k těmto skupinám stylově blízko a nabízí tedy povedený mix metalové moderny s deathcore tendencemi.
Zatímco mě nechal chladným návrat Švédů THE DUSKFALL, naopak mě celkem potěšili Němci FROM ASHES REBORN, přestože vlastně drhnou podobný, dost retro severský melodický death. Jejich hudba je ale příjemně svěží a hnaná výbornou rytmikou.
Návrat této kapely byl sakra smysluplný! V nové éře vydávají QUICKSAND svěží a nápadité desky a přitom zůstávájí věrni svému zvuku už de facto od 90. let. Novinka není žádnou výjimkou. Ta kombinace zemitých kytar a nadpozemských vokálů mě stále dostává.
Tazmánští čerti přinesli další desku progresivního, avšak moderního až „sportovního“ death metalu. Jejich pojetí smrtikovu je všechno, jen ne stará škola, přestože každou notou vzdávají hold klasikám žánru. Svěží, inspirativní přístup k látce.
Na novém albu anglické duo vynechává dříve běžné hostující vokály, takže zbyl soundtrackově vyznívající post rock s výrazným podílem klavíru. Oproti výbornému minulému albu lehký ústup do tradičnějšího vyznění, ale i tak velmi sugestivní náladová hudba.
Rozbité ozvěny vesnického folk rocku vpletené do posthardcorové a noise rockové tapiserie, která stojí na pomalých rytmech a ufňukaném vokálním projevu. Znepokojující, intenzivní a emotivní nahrávka, která zaujme nejen originálním spojením stylů.
Bourací kladivo mezi světy hardcoru, noise rocku, rapu a industriálu. Agresivita v jednom kotli se zranitelností. Zloba a nenávist s láskou. Nervózní zvukový dokument života v současné USA.
