Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V autě jede „Return To Innocence“ od ENIGMY a všichni zpívají refrén. Jen každý trochu jinak. Myslím, že výsledný produkt by fanoušek německého projektu mohl považovat za hrdelní zločin. Před chvilkou jsme si udělali zastávku v Marion County Parku, nádherném poloostrůvku obklopeném vodami velmi líně tekoucí řeky Tennessee. Nepálci tu rybaří a Derrek Escobar se snaží získat důvěru místního párečku hus. Nakonec mu asi dvakrát zobnou z ruky a on se raduje jak malé dítě. Tohohle obrovského Hispánce jsem si za těch pár dní fakt zamiloval.
Přímo v Atlantě žije asi půl milionu obyvatel, takže takové Brno. Je tedy fakt, že ve městech, které na Atlantu navazují, žije dalších pět miliónů, ale to se nepočítá. Lidi tu fungují od prvního odklepání paliček. V rámci moshpitu je k vidění spousta karatistů a během frenetického koncertu BANDIT se i týpek věší na klimatizační rouru a dělá shyby. Za zmínku stojí kapela, která večer uzavírala. Atlantští MALEVICH kombinují grindcore, sludge a black metal. Často to zní jako to nejhutnější disharmonické screamo z inferna. Zbytek kapely zpozorní, když říkají, že se znají s DEATH IN THE DIRTH, což je jedna z kapel, na kterou všichni přísaháme, a že by mohli na druhý den domluvit kérku u jejich basáka. Ale jeho salón nakonec otevírá celkem pozdě, takže z toho nakonec sejde.
Největší zážitek za poslední 24 hodin? Konečně jsem hrál v record storu. Static age records je vinylový svatostánek na jedné z hlavních ulic Ashevillu v Severní Karolíně. Ve zdejší hrabárně mě překvapil vinyl brněnských Asgard. Město leží 650 metrů nad mořem, takže je tu mírnější klima a na to, že nemá ani sto tisíc obyvatel, působí mnohem více městsky a kompaktně než města s dvojnásobnou populací. Je tu mnoho čajoven, kaváren, dobrých vege restaurací a minipivovarů. Jeden podnik se tu jmenuje „Dobrá tea“. Měl jsem tu asi nejlepší vege-rámen v životě. Takové příjemné hipsterské město. Nedaleko je přírodní park Smoky Mountains.
A pak je tu hlavně Moogmuseum. Pro nezasvěcené, Robert Arthur Moog byl americký vynálezce a průkopník elektronické hudby. Zemřel v roce 2005 právě v Asheville, ačkoliv se narodil v New Yorku. Zapsal se do historie hlavně experimenty se zvukem a samozřejmě je vynálezcem syntezátoru. Hodně se také věnoval thereminu, který začal ve větším množství i vyrábět. V muzeu je možnost si spoustu jeho projektů vyzkoušet.
Koncert probíhá na opravdu miniaturním podijku a jako první hrají lokální FALLING BEHIND. Hodně hrubá variace na téma punk, fastcore a grindcore. Kytarista, jenž mi hrozně připomíná postavičku Asterixe, má jeden z nejrezavějších zvuků kytary, co jsem kdy slyšel. Při koncertu BANDIT si na sebe Gene bere masku, kterou strhává ze stěny, a závěr CHEPANG je opět epický. Volně se přechází do fáze, kdy zpívají mlaďasové z publika a následně jde na scénu MANAS. Freejazzové volné improvizační uskupení s prvky noisu složené z lidí ze všech koutů světa. Jeden je z Vietnamu, další dva z Nepálu a jeden Američan. Mimochodem, saxofonista si sem odskočil od THE ARMED, který hráli ve stejný večer o pár ulic vedle spolu s QUEENS OF THE STONE AGE. Prý si ten malý klubový koncert v prodejně vinylů užil více.
Tak nějak cítíme, že se blíží závěr. Po koncertě jdeme na panáka do plastové skleničky do vedlejšího klubu, kde hrajeme chvilku billiard. U dveří tu musím ukazovat „ajdý“ - nepamatuji si, kdy se mi to stalo naposledy.
Včera jsme odehráli předposlední koncert. Hrálo se celkem těžce, protože jsme předtím byli v indické restauraci, kde jsem si uhnal gastrodemenci. To se na turné stávalo celkem často. Normálně nejsem zvyklý jíst před koncertem, a navíc se mi s plným bachorem hraje dost špatně, ale tady jsem jedl, kdy se mi řeklo. Prostě jiná možnost nebyla a v klubu většinou jídlo nebylo. A tady se člověk přejedl celkem snadno, protože podnik Tulsi Indian Cousine má několik cen za nejlepší indickou restauraci v Richmondu. Mimochodem kuchař je Nepálec. Ne, že by mě to překvapilo. Jako vždy v každé asijské restauraci se CHEPANG domáhají toho nejpálivějšího jídla, pro které mají označení „cobraspajsíí“. Tady se hned dvakrát ujišťovali, že to bude opravdu echt pálivé.
Klub Another Round je osamocená bílá budova s modrou střechou, vedle které je obří parkoviště. Mnohem více než klub na hraní to vypadá jako nějaká restaurace pro kamioňáky na D1. Uvnitř je i bowlingová dráha a opravdu velký prostor pro koncerty, který by pojal klidně i přes dvě stovky lidí. Těch tu je tak čtyřicet. Upřímně, asi poprvé tu hrajeme v prostoru, který se mi moc nelíbí. Domácím supportem je trojice BLAME-GAME, který hrají tříakordový punk, level z učňáku. Často střední tempa, kolovrátkovitost a ne zcela sehrané. Ale sympatičtí kluci. Jediná zajímavost, o které tu lze psát, je, že na koncert dorazil Dave Witte z MUNICIPAL WASTE a na závěr si střihnul malý jam, při kterém hrál Jack z BANDIT na kytaru a bubeník CHEPANG Gobi s Kshitizem mu při hraní poměrně slušně sekundovali.
Jsme v Richmondu, takže po koncertu je plán jasný. Není možné jít jinam než do GWAR baru. To je místo zasvěcené Davu Brockiemu, zpěvákovi metalové legendy GWAR. Místo, kde je spousta maškar, plakátů kapely, malůvek a propriet, které GWAR používali při koncertech. Je to místo inspirované monstry a nadhledem.
Ráno pak proběhlo rutinně. Sbalili jsme se, vydali se na snídani a v Richmondu se zastavili v centru, abychom udělali nájezd na lokální vinyl shopy. A dobře jsme udělali, protože nejlepší úlovky z Ameriky mám z Vinyl Conflict record store v Richmondu.
Sedím v křesle a projíždím fotky z posledních tří týdnů a zdá se mi, že koncert v Pittsburghu byl minimálně před rokem. Tak moc se na turné změní vnímání času. Zkusím ale navázat tam, kde jsem přestal, byť vzpomínky už pozvolna blednou. Ve Filadelfii jsme hráli v místním Ukrajinském centru. Barák, ve kterém sídlí Ukrajinsko-americká asociace, má ze sklepa udělaný taneční sál, do kterého by se napěchovalo klidně i tři sta lidí. Vidím tu pár známých tváří z letošního Obscene Extreme, například basačku z grindcorových experimentátorů IXIAS.
Koncert začínají MY WIFE'S AN ANGEL, zajímavá alegorie na téma noiserock a postpunk s opravdu expresivním teatrálním zpěvákem. Pak tu s námi hrají DOGS OF ETERNITY, což je kapela, kde hraje na kytaru bratr Jacka, kytaristy z BANDIT. Hrají mix punkrocku a melodického hardcoru. Není to zlé, ale už v půlce setu mi to přijde příliš dlouhé. BANDIT tady jsou na domácí půdě, takže během jejich setu je velmi slušná atmosféra, ale já se nejvíce těšil na CHEPANG. Všem bylo jasné, že závěr turné bude legendární. A byl. Ke koncertu se přidává na saxofon Sam DiGristine z FULL OF HELL a na závěr dostává kytaru náš Radek a bubenické paličky Marián. Bubeník Gobi a Kshitiz si mezitím usurpují zbytek paliček a snaží se bubnovat na cokoli, co je v dosahu. Což jim nevydrží moc dlouho, a tak začínají s likvidací soupravy. Začíná to tím, že se Gobi snaží rozkopat hajtku, a končí to pokusem hodit Mariána s bubenickou stoličkou do rozbaleného kopáku. Na úplný závěr letí do trosek bicí soupravy židle. Prodali jsme tu poslední triko. Všechno šlo skvěle.
Koncert se vyvedl. Kshitiz si dal cíl, aby lidi odcházeli se zážitkem, který nevymažou, a to se jim myslím povedlo. Poté, co odstěhujeme vše do traileru, jedeme na poslední půlnoční obžerství. To se koná v pouličním bílo-červeném stánku Philips Steaks. Hladové okno pro všechny živly, které sem noční ulice Filadelfie přinese. Stánek se honosí plaketami Best of Philly a fotkami známých osobností, jež se tu stravovaly. Dávám si křupavou bagetu napěchovanou sýrem a zeleninou a z obrovských kanystrů ji dozdobuji žlutočervenou vrstvou hořčice a kečupu. Loučíme se s částí výpravy.
Další den nás čeká vystěhování všeho do zkušebny v budově plné kójí z Války Skladů a vrácení traileru v New Yorku. Mám pocit, že se do New Yorku vracím po několika měsících. Kshitiz nás zve k sobě domů a každému z nás daruje vinyl ze svojí kolekce. Do odletu máme ještě nějaké čtyři hodiny, tak se jde na jídlo do SaRanRom Thai. Pokud budete v New Yorku, tak si jméno tohoto bistra někam zapište. Tenhle nenápadný podnik v Queensu se krčí vedle pochybně vypadajících čínských lékáren a bylinkářství. Dveře na první pohled příliš nelákají ke vstupu a nálepky cihlové barvy za oknem, na kterých podnik doporučuje Michelinský průvodce, skoro nejsou vidět. A jídlo? Mohl bych popsat dalších dvacet stránek jen tím, jak skvělý to bylo. V Thajsku jsem byl několikrát, ale nikde jsem neměl tofu, co by bylo na povrchu tak křehké a křupavé a uvnitř tak vláčné a šťavnaté. A to je vlastně opravdu konec. Poslední objetí s Kshitizem a míříme po Broadway street na křižovatku s Roosevelt Avenue, kde je stanice metra. A protože zpátky letím jen s Mariánem, neobejde se to bez kafe. Poslední zastávka našeho amerického turné s nepálskou kapelou je stylové Café Catmandoo v Queensu.
Poslední slova? Díky Mariánovi, Miroslavovi a Radkovi za to, že jsem tohle mohl prožít s nimi. Díky klukům z CHEPANG a BANDIT za pozvání na tohle turné snů. Díky každému, již se na turné podílel organizačně nebo na jakýkoliv koncert přišel. A díky za to, že jste to dočetli až sem.
Článek byl původně psán a vydán v 6. číslu fanzinu Telepatie
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
Britské duo na svém debutu předvádí post-metal v jeho typické podobě, tedy kombinující vzdušné melodické postupy s hutnou riffovou metalovou silou. Je dostatečně progresivní, aby byl zajímavý, a současně dostatečně přímočarý, aby měl drive.
