SLOW FALL jsou tvůrci působivých nálad a jelikož jsou původem z Finska, mají ty nálady vesměs depresivní podtón. Jsou relativně mladou kapelou, ale mladé je jen to současné uskupení, jeho osazenstvo se ve vodách finského undergroundu pohybuje již dobrých dvacet let. Nejstarší záznamy nalézáme v pamětech nultých let, kdy se dva (o něco později i tři) ze současných členů sešlo v kapele DREAMS OF UNREALITY, hrající melodický death (jak jinak). SLOW FALL se však dali dohromady až o deset let později, v období, kdy zmíněná kapela již nový materiál nevydávala.

Ve stejnou dobu mizí i záznamy o deathmetalových CASKET SOIL, ve kterých hrál kytarista Juho Viinikanoja, spoluautor hudby a občasný textař SLOW FALL. Poslední významný člen do party je zpěvák Markus Taipale, který se rovněž podílí na skládání hudby, a především je to skvělý vokalista ve všech svých podobách a kreacích. Jisté změny v sestavě nastaly po prvním albu. Nejvýznamnější z nich byla, že kapela naverbovala klávesistu Lasse Launimaa (se kterým se někteří znali ze zmíněných DREAMS OF UNREALITY). Klávesy zpočátku obhospodařoval basák Markku Kerosalo. S Lasse Launimaanem na palubě nabyla jejich hudba komplexnějších a variabilnějších kontur.

Album otevírá výrazná skladba „Polaris“, která následnému hudebnímu materiálu hned na úvod vypálí cejch v podobě charakteristického finského death/doom metalu. Svou silnou melodií a našlapanou energií se tlačí kupředu jako natlakovaný parní válec. Zpěvák se svým nízko položeným hlasem v extrémní poloze podobá Jukko Pelkonenovi a tato skladba by se tak vyjímala i na leckterém albu OMNIUM GATHERUM. Bylo by však mylné si myslet, že v tomto chytlavém duchu bude kapela pokračovat. Síla nahrávky „Obsidian Waves“ spočívá v jejím žánrovém rozkročení přes vícero domén tisíce jezer. Už ve druhé položce se výrazně zvolní a začne se budovat tolik charakteristická melancholická atmosféra. V tom pokračuje i titulní skladba „Obsidian Waves“, která svým pomalým rytmem a důrazem na rozvláčné doommetalové postupy svíravé pošmourno ještě víc zahušťuje.

Překvapení přijde se jménem „Omega“. Ta z nenápadného rozjezdu vygraduje v blackmetalový běs, v mohutnou zvukovou hradbu za výrazné účasti kláves, které tak evokují symfo-blackové spolky. Tomu se ostatně klávesák Lasse Launimaa přiučil u černokněžníků THYRANE, kde rovněž působí. Nikdy předtím ani potom se SLOW FALL nepustili takto daleko a s tak urputným nasazením ze svého melancholického kolbiště. Na albu tato skladba se svou agresivitou sice stojí zcela osaměle, ale výrazně přispívá k pestrosti této kolekce. „Melancholy And Witchcraft“ představuje pro změnu tradiční doom metal ve stylu starších SWALLOW THE SUN s tíživou atmosférou a velmi hlubokými, hutnými riffy.

„All The Blood“ je zcela typický death/doom finského střihu. Takto zpětně v ní ale spatřuji právě ten kousek, v němž tehdy nový klávesák Lasse Launimaa upustil uzdu své fantazii a uzpůsobil zvuk svého nástroje tak, aby připomínal zvuk Hammondek. To se mu zjevně zalíbilo a tento zvuk si prosadil i do následného alba o dva roky později, kde se stal charakteristickým prvkem. Skladba „Reaper Of Days“ má radostnější nápěv podpořený zvonivým zvukem kláves a tak na album přináší i trochu toho gothic metalu, díky čemuž posluchač v závěru alba trochu pookřeje.

„Obsidian Waves“ se snaží obsáhnout celé spektrum finských depresivních nálad a jejich hudebních výrazů. Převládají melancholické death/doom skladby či přímo doomové písně, ale i výlety do symfo-blacku („Omega“) nebo gothic metalu („Reaper Of Days“). Zapomenout samozřejmě nesmíme na skvělý start v podobě „Polaris“. S deskou „Obsidian Waves“ SLOW FALL nezbořili žádné hranice ani neudělali díru do světa, protože tahle death/doomová hudební nika je již v jejich domovině značně obsazené a konkurenční prostředí. Je však nutno ocenit kvalitu této nahrávky, pestrost a smysl pro dobré komponování fungujících skladeb. I proto vznikla tato opožděná recenze, aby takto výrazné, byť polozapomenuté dílo byla připomínáno.