Jak ukázal třeba letošní ročník písecké přehlídky toho nejryzejšího z ryzího heavy metalu, festivalu „Heavy Metal Thunder“, poměry na nejtradičnější kovové scéně se zásadně změnily. Vedle sebe už na ní totiž fungují dvě až tři generace krotitelů těžkého kovu, tedy vedle těch původních také jejich různí následovníci, kteří se snaží být podobně výrazní, ačkoliv k tomu mají už celkem vyčerpané prostředky. Množina těch, kdo dnes rozhodují o tom, co je a bude heavy metal, se tedy (chtěl jsem napsat utěšeně, ale nejsem si tím vlastně jistý) rozrůstá a spolu s ní se před posluchačem rozrůstají i možnosti, komu věnovat svou pozornost.

Starým, osvědčeným, nebo mladým, nadějným? Otázka je to jistě velmi těžko jednoznačně zodpověditelná a její řešení (kdo by to byl řekl, ehm) bude nejspíš spočívat v kvalitě produkce. Když ten metal totiž zajiskří jako úder těžkého kladiva na prvotřídní kovadlinu, je asi úplně jedno, kdo v tu chvíli kladivo drží, zda starý nebo mladý – hlavně, že stisk je pevný a rána určující.

Němečtí SACRED STEEL jsou nepochybně jedněmi z pozdních zástupců zmíněné první generace metalotepců (však jim také za rok bude třicet) a přestože se asi nikdy nestali představiteli  té úplně nejelitnější kovové kategorie, pevným stiskem a jistou určujícností se svého času mohli jistě pochlubit. Zejména tedy v dobách na přelomu tisíciletí, kdy vydávali alba pod hlavičkou Metal Blade Records a Massacre Records a třeba jejich druhotina „Wargods Of Metal“ (1998) byla skutečně elektrizujícím vzorkem řízného heavy/power metalu.

Od té doby však uplynulo mnoho vody, kapela se nevyhnula stagnaci a hlušším obdobím, a tak její letošní návrat s desátým studiovým albem po dlouhých devíti létech nahrávací pauzy mohl vyvolat nějaké ty pochybnosti. Ale jak už bylo zmíněno před chvílí – když máte pevný stisk a dostatek skladatelské vůle, je jedno, jak dlouho se na scéně pohybujete. A jelikož SACRED STEEL mají ve svém středu stále nenapodobitelného a jedinečně nervně vyznívajícího zpěváka Gerrita P. Mutze, s nímž zároveň stále dovedou zachřestit kovovým nádobíčkem tak, až se ve vedlejší temnici třese podlaha, není pochyb, že právě takový pevný stisk a skladatelský um stále nepostrádají.

Přesvědčují o tom posluchače hned na několika místech „Ritual Supremacy“, které se tudíž jeví být albem, co si na kovové scéně roku 2025 rozhodně zaslouží pozornost. Ať už kvůli jedovatému singlu „Demon Witch Possession“, rozhodnému diktátu titulní skladby, typickým Mutzovým melodickým nájezdům v „Leather, Spikes And Chains“ či „The Watcher Infernal“ anebo třeba nezvykle odlehčené „Let The Blackness Come To Me“ na úplný závěr. Tam všude je cítit, že Němci jsou stále tím solidním klasickým heavymetalovým tělesem, které sice nikdy neurčovalo vývojové směry, ale ten svůj zvolený a osvědčený dovedlo vytěžit až na morek (morové) kosti.

Karta, kterou si spolu s tím vytáhli při pomyslném losování o aktuálním nasazení na onom tradičním kovovém jevišti, má tudíž nezanedbatelnou hodnotu, a není díky tomu pochyb o tom, že SACRED STEEL si s ní své místo za hracím stolem s přehledem dál udržují.