Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po čtyřech letech od poslední regulérní desky "Hestia" nám kosmopolitní THE RUMJACKS představují nové, v pořadí již šesté, studiové album "Dead Anthems". Ono to čekání docela uteklo, neboť nám kapela v mezičase servírovala jedno větší (zde recenzované "Brass Of Gold") a jedno menší EP, jeden živák a několik ochutnávkových singlů.
Novinka nikterak nevybočuje z kurzu, kterým THE RUMJACKS dlouhodobě směřují a nepřináší nic jiného, než solidní, hitový a skočný punk-rock se silnými vlivy země zeleného čtyřlístku. Proti předchozím dvěma deskám, které jsem zde recenzoval, je aktuální album o něco víc halekající a přímočaré, není zde tolik vyvažujících a zklidňujících momentů. Zpestřením je participace zpěváka Kena Caseyho ze spřátelených hvězdných DROPKICK MURPHYS v písni "Cold Like This", kde se s Mikem velmi příhodně doplňují.
Ačkoliv se v tomto stylu nedají očekávat nějaké překotné progresivní změny a vývoj, šablonovitost "Dead Anthems" je v některých chvílích pro mě už za hranou. Ty zajímavější momenty, které na desce jsou, nejsou zas tolik silné, aby se mi trvaleji usadily v hlavě a nutily mě pouštět si je s potěšením stále dokola. Album je docela dlouhé a po chvíli už mu jaksi dojde dech. Některé písně mají vyloženě vycpávkový efekt ("Scandal" nebo "Road Rash"), jiné po slibném startu marně hledají nějaké zajímavé finále ("October", "Eye For An Eye"). Chytlavé věci zde samozřejmě najdete, třeba úvodní track, melodická "An Irish Goodbye On St Velentine´s Day", nebo hitovka "Pulled From the Shore", ale prostě nezažívám tak intenzivní a strhující pocity, jako u zmiňovaných předchůdců.
Produkce je samozřejmě perfektní, byť i zde si neodpustím názor, že je trochu víc "soft", než třeba na "Brass Of Gold". Celkový dojem je samozřejmě kladný, ale jsem asi již zmlsaný, tím, co kluci předvedli v minulosti a čekal jsem prostě o něco víc.
1. Come Hell or High Water
2. They Kick You When You're Down
3. Smash Them Bottles
4. Cold Like This
5. An Irish Goodbye On St Valentine's Day
6. October
7. Father's Fight
8. Scandal
9. Road Rash
10. Eye for an Eye
11. Pulled From the Shore
12. Some Legends Never Die
Diskografie
Dead Anthems (2025) Brass For Gold (EP) (2022) Hestia (2021) Saints Preserve Us (2018) Sleepin' Rough (2016) Sober & Godless (2015) Gangs Of New Holland (2010)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 7. února 2025 Vydavatel: FOUR FOUR Stopáž: 37:53
Nic nového pod sluncem (v tomto stylu to beztak ani moc nejde), nicméně po pár posleších to zase chytne a uhnízdí se sebejistě v hlavě. Kluci to prostě umí, řemeslně perfektně odvedená práce.
Od SODOM už zřejmě nelze čekat žádné zásadní vzepětí a tak pro jejich sedmnáctou řadovku platí to, co se v podobných případech často skloňuje: skalní budou spokojeni (byť jistě ne nadšeni), ostatní vezmou na vědomí a možná si zapamatují 1 - 2 skladby.
Opravdu příšerný obal je kompenzován hudebním obsahem, který smrdí pivem a velkou dávkou nadhledu. Jinak je to přímočarý zábavný hardcore/stoner metal (prý southerncore) surového provedení. Tady se na metalcore pičičundy nehraje, tady je to fackovaná.
Finové prezentují precizní gothic/doom koncept a soustřeďují se na vytvářejí emotivních nálad, které občas evokují melodiku klidnějšího období PARADISE LOST či plynulost ALCEST. Ale umí být i slušně drsní. Budu muset zkontrolovat předchozí tvorbu.
INHUMAN CONDITION jsou tvořeni dvěma odpadlíky z jedné z mnoha sestav legendárních MASSACRE a slovutným baskytaristou Terrym Butlerem, hrají spíše solidní thrash/death metal a to je celkem všechno podstatné, co se o jejich novém albu "Mind Trap" dá říct.
Minule sme s conquistadormi dobývali ríšu Aztékov, novinka nás berie do čias inkvizície, moru a bojov s Maurmi v stredovekom Španielsku. Špičkový technický „flamenco death“ nemá zvukovo obdobu a pre mňa osobne to bude zápis do tohtoročnej metalovej TOP10.
Hodně silný a vlastně i silový progresivní metal, který na mě udělal slušný první dojem. Perfektní skloubení melodiky s výrazným soundem vytváří dojem plnosti a odbočky do jemnějších rockových poloh zase dostatek pestrosti.
Charlie Griffiths (kytarista HAKEN) se zdá být zamilován do starých MEGADETH. Druhé album jeho projektu totiž místy nabízí přesně ten model thrashingu, který jsme u skupiny Davea Mustaina obdivovali v devadesátých letech. A baví mě to hodně.