GHOST nesmiřitelně rozdělují redakci MP na dva tábory. Jedna je má za nabubřelý produkt pro maminy, ta část, která slyšela víc než tři skladby, pak chová v úctě jejich starší desky, na kterých se přepísklý karnevalový tyjátr snoubí s povedeným hard rockovým retrem a zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí cheesy hitů. Kapelník, frontman a častý střídač tiár a ornátů Tobias Forge dokázal GHOST vždy opatřit dost riffových a melodických háčků. Pravda, vykrádal přitom hrobky 70. a 80. let, ale kdo to dnes nedělá… 

Jeho kapelnická maškaráda, která fúzuje prvky satanismu, old school hard rocku a sadboi gotické romantiky, vždycky balancovala na hraně vkusu, desky jako „Opus Eponymous“, „Meliora“ a „Prequelle“ budu s chutí bránit proti posměškům kdykoli. Ne proto, že to jsou nějaké masterpiecy, ale prostě proto, že s gustem doručují vyváženou porci atmosféry, zábavy a pompy. 

Přes všechny sympatie, které ke Švédům chovám, se ale poslední roky tahle kapela mění přesně v to, za co jí kritici vždy měli. Navoněnou, vypočítavou, nevkusnou past na milf maminky a truchlivé dcerušky, naondulovaný produkt bez drápů. Předposlední „Imperu“ jsem prošel bez zájmu, jako když na ulici míjíte bublinu. Poslední dobrý singl GHOST pro mě byly nádherně nablýskané „Spillways“, které panáčkují kolem osmdesátkových inspirací jako cirkusový pudlík a doslova vyzývají, aby si s nimi člověk hrál, jak kdyby reaganovská dekáda nikdy neskončila. Jenže… tím to nějak zhaslo. 

Na „Skeletá“ GHOST dokonávají přerod ve stadionové hvězdy, které jdou posluchačům naproti s náručí do široka otevřenou. Jsem ten poslední, kdo by kapele měl za zlé, že se svezla na duze, kterou jim nabídl nečekaný outbreak „Mary On a Cross“ na TikToku. Máří je především skvělá skladba, která šmahem smiřuje vše, co je na GHOST dobré i hraniční. Kéž by nová tvorba kapely měla podobný dar… ale nemá. 

Co je „Skeletá“ zač, poznáme už podle toho, jak obezřetně je deska vyprodukovaná. Tohle je mellow rock, který zní, jak kdyby za dveřmi někdo opatrně našlapoval, aby vás nevyděsil. Nařasený, naparáděný, měkký zvuk má sice patřičnou kvalitu, prostorovost a hloubku, ale nemá absolutně jakoukoli sílu. Postavte si vedle sebe groovy úvod „Rats“ z „Prequelle“ a podobně laděné „Marks Of The Evil One“ z novinky… u první vám zaklepe u dveří syfilitický vampírský dekandent se zuby zažloutlými od orientálních tabáků, u druhé mladý vyžehlený Robert Pattinson, který se s vámi chce prolétnout korunami sekvojí.

Asi bych se dokázal smířit s tím, že GHOST se odhodlali složit kolekci stadionového rocku se vší jeho legrační pompou a divadelní vážností, to k jejich image hororu pro hodné kluky a holky patří. Co koušu těžko, je ale fakt, že většina skladeb zní, jak kdyby někdo zadal umělé inteligenci úkol vygenerovat album GHOST, které bude co nejstravitelnější a bude se dobře vyjímat ve velkých arénách. Všechno teoreticky sedí, ale zároveň cítíte, jak je to propočítané a zbavené nějaké spontánní energie. U cukrkandlových balad člověk vzpomíná na svíčkové kouzlo „Life Eternal“. „Cenotaph“ není víc než rozbředlý oplodňovák, závěrečná „Excelsis“ je výtahová gothic balada. Podobné rozhřešení by snad bylo snesitelnější poslouchat z úst arcivepře Duky.

Část skladeb působí jako stručně načrtnutý nápad bez pointy, který se podivně zacyklí („De Profundis Borealis“), nebo legrační kolovrátková říkanka s absurdním textem („Satanized“). „Misilia Amori“ má evokovat hecovačku, při které blikají světla a mnohatisícový dav šílí, ale pod krustou pompy působí spíš jako zahozený nepodarek od THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA.

Kapele se v závějích hudební sterility občas zadaří brnknout na chytlavou ghostí notu. Především svižná „Umbra“ s typicky rychlou kadencí refrénu má konečně sympatické kombo groovy bicích a úsměvně chytlavého refrénu. Vybrnkávačka „Guiding Lights“ je přítulná a emoce aranžuje na zlatý tác, ze kterého je těžko tuhle sladkost neužírat. Neurazí ani vampírský riff jinak dost holé „Lachryma“ či svižně tikající „Marks Of The Evil One“. Člověk i v lepších momentech ale pořád setřásá pocit, že Tobias už jen recykluje svůj zlatý skladatelský fond a hity „Skeletá“ jsou hity spíš proto, že připomínají skutečné hity GHOST.

Na mém pozitivním vztahu k tvorbě Švédů novinka nic nezmění. Ale růžové brýle si kvůli tomu, že GHOST schytávají často nezasloužené flusance, nasazovat nebudu. Papa Perpetua může měnit kostýmy jako vzteklý, ale to sotva zakryje fakt, že na „Skeletá“ je papež když ne nahý, pak alespoň oděný do řídkých flitrových spoďárů.